MIGRACE Z VIETNAMU DO ČESKÉ REPUBLIKY V KONTEXTU ...

Otázka » A co jídlo a pití?
Respondent 2 » Někdo nám přinesl během cesty, ale jen láhev minerální vody.
Otázka » Jak dlouho jste cestovali?
Respondent 1 » Tři dny a noci! Byl jsem tak hladový, myslel jsem, že umřu.
Otázka » Přijeli jste do Varšavy?
Respondent 2 » Ano, myslím.
Otázka » Jak jste poznali, že jste přijeli?
Respondent 2 » Odstavili nás na vedlejší kolej a stáli jsme několik hodin.
Otázka » Věděl jste, kde je R1?
Respondent 2 » Samozřejmě. A on věděl, kde já jsem.
Otázka » Všímal si vás někdo?
Respondent 2 » Nevím. Oba vagóny byly otevřené.
Otázka » A co se stalo potom?
Respondent 1 » S námahou jsem vylezl, ale šli jsme rychle …
Otázka » Jak jste našli jeden druhého?
Respondent 1 » Respondent 2 volal, Respondent 2 » Přišel jsem blízko vagónu a potichu jsem volal.
Otázka » Kam jste šli potom?
Respondent 2 » Telefonovat.
Otázka » Komu?
Respondent 2 » Měli jsme číslo.
Otázka » Věděli jste, jak telefonovat?
Respondent 1 » Ne, ukázali jsme papírek s číslem někomu, kdo zavolal.
Otázka » A co se stalo potom?
Respondent 1 » Vzali jsme si taxi a jeli na tu adresu, Respondent 2 » Šéf za nás zaplatil taxi. Už nás čekal.
Pro vietnamské migranty v té době bylo charakteristické, že svoji cestu do Moskvy si hradili sami a další
výdaje z Moskvy platil jejich budoucí zaměstnavatel z cílové země. (Okolski 1999, s. 40). Dle Broučka
(2002, s. 14) „ … jednotlivci a malé skupiny pobyli v Moskvě až tři měsíce při čekání na další cestu do Maďarska
a pak přes Maďarsko pokračovali dále (někdy tato migrace bývá samotnými Vietnamci nazývána truck people
podle způsobu dopravy v nákladních vozech a podle vzoru známých „úprků“ lidí na lodích, jimž se říká boat people).
Po příchodu do Budapešti následoval většinou několikatýdenní pobyt jako příprava na překonání hranic
slovensko-maďarských a česko-slovenských prostřednictvím kamiónů.“
Následující příběh převzatý z bakalářské práce Trung Ta Minhe popisuje jednu z variant cesty do ČR
v devadesátých letech:
Jistý pan H. (svobodný, 25 let) se dostal do České republiky přes Rusko a za cestu, která trvala 6 měsíců, zaplatil
6500 USD. Pochází z Nam Dinh, kde měl rodinnou firmu, a po jeho odchodu do Čech zde zůstali pracovat jeho otec
a bratr. Pan H. pracoval jako opravář a instalatér klimatizace a chladících systémů, čímž si každý měsíc vydělal
asi 1 mil VND, ekvivalent přibližně 70 USD (touto částkou šlo ve Vietnamu zabezpečit čtyřčlennou rodinu na celý
měsíc). Odcestovat do ČR se rozhodl, když viděl sousedova syna, který v ČR podniká a každý rok jezdí do Vietnamu
za rodiči na návštěvu. Po rozhodnutí si pan H. sehnal „zprostředkovatele“ a domluvil se s ním, že jeho rodina zaplatí
celou částku 6500 USD teprve po tom, co se on dostane do ČR. Cesta však pana H. nemile překvapila. Společně
s asi třiceti Vietnamci přiletěl do Moskvy bez jakýchkoli dokladů a všichni museli počkat na to, až jejich „vůdce“
dojedná s celníky jejich propuštění z letiště. Ukázalo se, že k tomu svolí jen za krabičku cigaret nebo za plechovku
piva. Když nenašli žádné peníze, provedli u nich brutální osobní prohlídku. Pak cestovali na Ukrajinu a museli
projít lesem v temné a chladné ukrajinské noci bez teplého oblečení (měli z Vietnamu pouze letní oděv), než došli
k autu, v jehož kufru měli být převezeni přes hranice. Nato je všechny uvěznili v nějaké místnosti bez základního
sociálního vybavení. Když ono auto projelo Ukrajinu a Slovensko, teprve je čekal vstup do „vysněných“ Čech. Po
příjezdu však nevěděli, jak získat doklady potřebné k podnikání, tj. povolení k pobytu, živnostenský list atd., proto
jim nezbylo nic jiného, než začít pracovat pro vietnamské výrobní firmy. Kdyby prý pan H. býval věděl o strastiplné
cestě plné hrůzných osobních zážitků, byl by zůstal doma. (Trung Ta Minh, 2002, s. 21)
14