Jak ekologicky nakupovat - Hnutí DUHA

8.4. Lokální potraviny
V dnešním světě globálně propojených trhů nám nepřijde
nic divného na tom, když si téměř denně kupujeme plodiny
vypěstované na druhé půlce zeměkoule. Tato skutečnost
však s sebou nese více či méně zjevná a závažná rizika pro
životní prostředí. Při nákupu potravin (i jiného zboží)
dovezených z dalekých zemí se ochuzujeme především o
možnost mít představu o tom, za jakých podmínek byly tyto
potraviny vyrobeny. Aby mohly dovážené plodiny cenově
konkurovat místním produktům, jsou pěstovány na
obrovských plantážích s použitím množství toxických
chemikálií. To umožňuje maximální snížení nákladů na
pěstování bez ohledu na kvalitu potravin, životní prostředí a výdělek zemědělců. Protože tyto země mají
jen slabé ekologické zákony, používají často nebezpečné chemikálie, které jsou v Evropě dávno
zakázány. A například banánové plantáže jsou jimi ošetřovány až čtyřicetkrát za sezónu…
Také nákladní letecká doprava způsobuje značnou zátěž životního prostředí. Používá se hlavně u rychle
se kazících potravin – např. banány z Kostariky, hroznové víno z Chile, kiwi z Austrálie, jablka
z Jihoafrické republiky, atd. Na každý kilogram kiwi importovaného z Nového Zélandu připadá asi 5 kg
oxidu uhličitého.
Ačkoli se většinou v souvislosti s dovozem potravin zmiňuje především jejich přispívání ke znečištění a
klimatickým změnám kvůli produkci oxidu uhličitého, přibývají v současnosti věrohodné studie, podle
kterých o dopravu až tak nejde. Vyplývá z nich totiž, že vliv dopravy není z celkové zátěže největší a
zásadní. Byly shledány velké rozdíly mezi jednotlivými zemědělskými produkty. Tak například při
produkci rýže nebo vepřového masa je vyprodukováno takové množství skleníkových plynů (hraje zde
roli především metan), jejichž efekt několikanásobně převyšuje efekt skleníkových plynů z produkce
brambor nebo hrachu. Vliv dopravy je pak v případě dovážení rýže z Asie zanedbatelný. Přeprava není
největším zdrojem skleníkových plynů, ale s dopravou mohou souviset ostatní součásti výrobního
procesu, kdy jsou produkovány skleníkové plyny. Jedná se např. o výrobu pesticidů (na nichž je
pěstování plodin na velkých monokulturách určených k vývozu závislé), o vytápění velkých skleníků při
pěstování, o skladování (což s dopravou přímo souvisí), zavlažování a obdělávání půdy, které je u většiny
plodin největším zdrojem skleníkových plynů.
Tak například u rýže připadá více než 80 % emisí skleníkových plynů na obdělávání půdy a zbytek
„skleníkové zátěže“ připadá na dopravu, zavlažování a výrobu pesticidů. U hrášku také pochází nejvíce
skleníkových plynů z obdělávání půdy (přes 80 %) a o zbytek se dělí skladování, transport, produkce
pesticidů a zavlažování. Brambory spotřebují na dopravu až 30 % své celkové skleníkové zátěže, ale ač se
to z procentuálních hodnot nezdá, tak v absolutních hodnotách bude tato zátěž z dopravy menší než
třeba u rýže, jelikož se nedopravují mezi kontinenty.
Jiní vědci, kteří si posvítili na celý životní cyklus jednotlivých potravin, od zasetí či zrození až po jejich
zkonzumování, spočítali, že doprava jídla k zákazníkům tvoří pouze
jedenáct procent z celkově vzniklého znečištění prostředí. Přesto i toto
množství je významné a důležité při snižování naší uhlíkové stopy.
Ačkoli je vliv dopravy potravin na skleníkový efekt určitě hodný
pozornosti, neměli bychom zapomenout na mnohem zřetelnější vlivy
dopravy potravin. Těmi je např. znečištění dalšími emisemi (prach,
organické látky ze spalování pohonných hmot, hluk atd.), vznikajícím