SG29

TÉMA
Ukážka z knihy: Poznej svého anděla
Musela jsem opět na vyšetření
na kliniku, na univerzitní
kliniku, kde jsem ještě nebyla.
Chtěla jsem se nejdříve bránit,
brzy jsem si však všimla, že nemám
žádnou šanci; vzdala jsem se tedy
svému osudu. Od oné nehody jsem
do žádné nemocnice nevstoupila a to
bylo už několik let. Už zdaleka se mě
zmocňoval nedobrý pocit. Když jsem
pak stanula v bráně, vylekala jsem
se k smrti. Poprvé od doby, co jsem
mohla ‚vidět‘, se mě zmocnila nepopsatelná
úzkost. Byl to obraz chaosu.
Duchové žijících i mrtvých zvířat
a lidí, všechno byla jediná vřící černá
masa. Nade vším ležel obrovský duchovní
výkřik o pomoc. Jak zde
mohl člověk pracovat, aniž by ho to
drtilo? Řekli mi, že zde zůstanu dva
dny. Třásla jsem se po celém těle. Nemohla
jsem meditovat. Bez přestání
do mě bušily stíny, nenechaly mi ani
nejnepatrnější místo klidu. Prosila
jsem Michaela o pomoc, teprve pak
se mi podařilo světelným křížem
dosáhnout trochu volného místa
a klidu. Nikdy mi nebylo jeho působení
tak zřejmé jako zde. Jeho
paprsky vytvořily ochrannou zeď,
která mě zahalila. Ale na spánek nebylo
ani pomyšlení. Jakmile mě nechali
lékaři v klidu, uchylovala jsem
se k Michaelovi.
„Mnozí zde musí strávit celý život!“
Prohlížela jsem si lékaře a sestry.
Vypadali jako zajatci v hradě
stínů. Stíny přicházely ze všech
stran, táhly se za nimi, vysávaly
je. Kdo zde chtěl přežít, musel mít
opravdu otrlou povahu – anebo být
svatý. Některé z těchto svatých jsem
mohla vidět. Jako ochranný stan je
obklopovaly modlitba a láska. Pokorně
sloužili všem, drželi ustavičně
kousek míru v rukou a rozdělovali
těm, kteří po něm natahovali ruce.
Porozumění, dobrota a útěcha za-
54
Svet Grálu
29 | 2011
halovaly i jejich pacienty do ochranného
pláště. Energie, kterou neustále
šířili, tekla nepřetržitě z duchovní
říše, nikdy nevysychající pramen pro
toho, kdo o to prosí a modlí se za to.
Pod mým pokojem musela být
předsíň k peklu. Jen s Michaelovou
ochranou jsem se tam odvážila. Byly
to ‚duše‘ desetitisíců zvířat, které jako
vlnící se moře slz, strachu a nářků plnily
prostory. Nikdy jsem neviděla
nic strašlivějšího, nikdy větší utrpení.
Tato zvířata byla vystavena nepopsatelnému
trápení. Bylo to peklo!
Vytvořené nejstrašnějším zločinem
lidstva, vivisekcí. Tato zvířata operovali
při vědomí, bez uspání. Kdyby
existovala škola pro ďábla, muselo
by to být zde! Duše zvířat, jinak tak
veselých bytostí, byly zohaveny až
k nepoznání. Duše zvířat nevězí tak
pevně v těle jako u lidí. Proto snáší
zvíře ‚normální‘ bolest mnohem lehčeji.
Zvíře netrpí zpravidla při zranění
a nemoci zdaleka tak silně jako
člověk. Myš, s kterou si hraje kočka,
zebra, kterou zabil lev, moucha, kterou
zajal pavouk, tím netrpí. Jejich
duše se vzdálí od těla tak daleko, že
tím zůstává neobtěžována. Jen nelidské
mučení může vést u zvířete
k tomu, že jeho duše je do toho vtažena,
že trpí pekelná muka a tím je
znetvořena tak, jak jsem to našla zde.
„Proč? K čemu?“
Odpověď na to není možná.
„Tak jako nemůže vyrůst z války
nikdy pravý mír a z neštěstí druhých
nikdy štěstí, tak se nedá utrpením
druhých překonat vlastní nemoc.
Z bolesti, bídy a smrti se nemůže nikdy
zrodit zdraví – i když se jedná
nebo právě když se jedná o zvířata.
Léky a operační metody vyvinuté
prostřednictvím pokusů se zvířaty
mohou být na první pohled nápomocné
při mnoha onemocněních.
Vesměs však způsobují už svými vedlejšími
účinky daleko více škody než
užitku, nehledě vůbec na duchovně-
-duševní následky, které jsou ještě
mnohem těžší. Smrt nemůže vytvořit
žádný život. To je zákon!“
Nemohli jsme ani poskytnout pomoc.
Bylo to příliš děsné! Byla jsem
šťastná, že jsme odtud rychle odešli.
Ale obrazy mi zůstaly po celý život
v paměti. Strašlivé zachvívání, které
z toho místa vycházelo, drželo celou
kliniku v zajetí.
Příštího rána mne vyšetřil doktor
Stern. Byl to ‚náhodou‘ tentýž lékař,
který mě tak trápil při mém prvním
pobytu v nemocnici po mém narození.
Ale tentokrát se mi podařilo
potlačit hněv a výčitky, ba dokonce
je přeměnit v lásku.
„Je zajatcem svého povolání,“ řekl
Michael. „Celá léta už od svých studií
je zde vystaven tomuto zachvívání.
Musí sám provádět pokusy na zvířatech.
Celá léta mu vtloukají do hlavy, že
přístroje jsou to jediné, na co se může
spolehnout. O intuici nemluví nikdo.
Bůh se hodí pro všechny případy ještě
tak do pohádek. Tato škola nedává jinou
volbu. Podívej se na doktora Sterna
pořádně. Není zlý. Je přesvědčen, že
činí správně. Je přesvědčen, že jen tak
lze léčit. Kdo se ve svém vzdělání naučil
důvěřovat pouze přístrojům, kdo
se naučil pozorovat pouze nemocné
části těla a ne člověka jako celek, kdo se
naučil, že se nesluší ukazovat city, kdo
je pak bez Boha vržen na tuto kliniku,
vystaven neustále jejímu negativnímu,
zničujícímu zachvívání, kdo ‚pije krev‘
pokusných zvířat, kdo považuje utrpení
za normální, jak sem má přinášet
schopnost vcítění se a lásku? Ptej se
raději, jak je možné, že stále ještě existují
mnozí, kteří prošli těmito mlýny
a pro něž přesto není láska a pomoc
cizí slovo, kteří dokáží spolucítit a při
všem, co musí dělat, vidí před sebou
celého člověka.“