1+2/2006 - Společnost pro pojivové tkáně

2. Znak nebo choroba jsou předávány
v rodině z generace na generaci.
Mluví se o tzv. vertikálním typu dědičnosti.
Vertikální přenos platí ovšem
u chorob, které své nositele neomezují
a nebrání v reprodukci. Z historického
hlediska je třeba připomenout, že byly
popsány rodokmeny autosomálně
dominantních onemocnění ještě před
poznáním Mendelových zákonů a před
zavedením pojmů autosomálně dominantní
dědičnosti.
3. Dominantní choroba, která je neslučitelná
se životem (letální či subletální),
tj. vede k mrtvěrozenosti či k časnému
umrtí, popř.znemožňuje reprodukci,
je sice z populace eliminována, ale na
straně druhé je jejich výskyt obnovován
mechanismem čerstvých mutací.
Dochází k ustavení rovnováhy jejich
výskytu v populaci. Jakékoliv snahy o jejich
vymýcení, o tzv. eugenickou prevenci
jsou zde nemožné a nesmyslné, neboť
se neustále obnovují čerstvými, spontánními
mutacemi. Častěji se vyskytující
choroby dominantního charakteru
jsou lehčího charakteru, přinejmenším
neletální nebo začínají v pozdějším, či
vyšším věku. Umožňují tedy svým nositelům
reprodukci anebo se reprodukce
odehrává ještě před jejich propuknutím.
U chorob s nízkou frekvencí v populaci
značnou část představují čerstvé
mutace. U takových chorob se pak často
vyskytují izolované neboli solitární případy,
kdy postižený má zdravé rodiče
– je zakladatelem rodokmenu (founder,
ancester, rodonačalnik) a vzhledem
k selekčním mechanismům se setkáváme
jen zřídka s postižením 3 generací,
vše je dáno tíží choroby. V takových
rodinách je příčinou choroby relativně
nedávná mutační událost.
4. V rodinách, kde poskytujeme genetickou
konzultaci a je nemocný jeden
z rodičů, je otec stejně často postižen
jako matka. Zpravidla je postižena
pouze jedna osoba. Poměr pohlaví
nemocných i jejich potomků je 1:1.
5. Heterozygot vytváří a produkuje na
základě mendelových zákonů dva typy
gamet – jeden typ obsahuje chorobnou
vlohu, druhý typ normální, obvyklou.
Na základě těchto tzv. štěpných poměrů
je pak v rodinách s 1 postiženým,
nemocným rodičem postiženo 50 %
dětí identickou chorobou (bez ohledu
na pohlaví, pořadí porodu a počet již
postižených jedinců). Tento typ dědičnosti
nemá paměť, riziko zůstává stále
stejné – 50 % .
6. Zdraví příslušníci rodu (po vyloučení
minimálních projevů, tzv. mikrosymptomatologie)
mají jen zdravé děti.
Vzhledem k tzv. variabilní penetranci
a expresivitě je nutno vzít v úvahu i minimální
projevy onemocnění. Pojem
penetrance je v této souvislosti pomocným
pojmem kvalitativního charakteru,
změněný gen může do fenotypu
penetrovat nebo také ne (podle našich
subjektivních či objektivních poznatků).
V případě že penetrance genu je
přítomna, mluvíme o stupni vyjádření
projevů v terminologii exprese genu,
expresivity, jde o ukazatel kvantitativní.
7. Za důkaz autosomálně dominantní
dědičnosti se považuje přenos v rodokmenu
z otce na syna, protože víme,
že Y chromozóm, který je předáván
z otce na syna je tzv. geneticky prázdný,
resp. nese jen malé množství vloh
pro geneticky podmíněné choroby či
znaky. I když jde jen o relativní genetickou
prázdnotu (jsou zde lokalizovány
např.geny pro růst chlupů z uší, znak
20
LOCOMOTOR SYSTEM vol. 13, 2006, No. 1+2