PSYCHOSOMATICKÉ

a nezávislosti, takže i proto narůstalo v průběhu prohlubování vztahu napětí, což stupňovalo
bolesti v zádech.
Vyjadřuje-li člověk ještě komplexnější potlačená přání či úzkostné a traumatické vzpomínky
a fantazie tělesnou cestou, tak hovoříme jak již zmíněno v předchozích kapitolách
o konversním (hysterickém) psychosomatickém modelu. Tělo se stává jakousi divadelní
scénou, na které je nonverbálně a v zastřené podobě vyprávěn příběh, který byl pro něho
neslučitelný s vlastním jednáním a sebepředstavou a tudíž vytěsněn do tělesné oblasti. Jedná
se tudíž o konverzi, tělesné odreagování, ale způsob komunikace, což je samozřejmě pro
okolí sotva srozumitelná, tudíž obtěžující. Pacient chce i nechce tomuto symptomovému
chování porozumět, často se nevědomky stydí za jeho skrytý erotický význam.
Bolesti v zádech, parestesie apod., mohou, vyjadřovat nevědomou úzkost z rozpadu vlastní
osobnosti, ze ztráty koherence vlastního já, z propadnutí se do psychózy, z maligní regrese,
z anhilace atd. Subjektivně bývá tato úzkost prožívána jako strach ze ztráty sebekontroly,
sebeovládání, či ze selhání, zhroucení –tím je zřejmý vztah k páteři, ke vzpřímenému
držení těla, tj. sobě samému. Pokud v této situaci nařídí lékař klid na lůžku, předepíše
relaxaci, může tím regresi podpořit. Úzkost z toho, že si pacient sám nepomůže, že není
pánem ve vlastním domě se zvyšuje, pacient příležitostně produkuje další symptomy
a apeluje tím na lékaře, aby se dal zcela k dispozici, což však u něj spíše vede k pocitům
bezmoci, podrážděnosti až odmítnutí. Místo toho je v tomto případě třeba od samého
počátku podporovat a vyžadovat vlastní aktivitu pacienta, utvrzovat jej v jeho vlastní
kompetenci, zacházení se sebou samým, uznávat pacienta jako rovnoprávného partnera
ve výběru vhodných cvičení atd.
Zde se nabízí jistá podobnost s narcistickým psychosomatickým modelem. U narcistických
jedinců nedošlo k dostatečné emoční separaci ve vztahu, ke strastiplnému uvědomění si
vlastní vydanosti a tím respektování jisté závislosti (tzv. zralé závislosti), na vztazích
k druhým lidem s nimiž je – svázán podvědomě a emočně – zacházeno jako s prodloužením
vlastní osoby. Proto vede jejich osamostatňování či ztráta k dekompenzaci často provázené
bolestmi, jakoby došlo k odtržení tělesné části sama sebe. Může se zde jednat o tzv.
„velikášské já“, tak i o přimknutí se k obdivované osobě.
Psychosomatické důsledky má i hyperkompenzační úsilí překonat pocity méněcennosti.
U těchto pacientů jde často o neustále až nutkavou snahu být stále fit, velice zdravý, silný
a úspěšný. Tento postoj se někdy traduje již od dětství, skrývá se za poznámkami rodičů
jako „chlapec nikdy nepláče“ či „choď rovně s hlavou vzpřímenou“, takže jakýkoliv náznak
slabosti je spojen s úzkostí či se studem , a tomu se člověk křečovitě brání. Wilhelm Reich
hovoří o charakterovém pancíři, to znamená, že tělesný i duchovní postoj spolu souvisí, jeden
je součástí druhého. Často pozoroval, jak se při tělesné práci s pacienty, kdy jim pokládal
ruku na napjatá místa a vyzýval k uvolnění se hroutily i jejich dosavadní životní postoje, jež
zabraňovaly „orgastickému proudění životní energie“. A tak kdybychom v tomto případě
27
05_Psychosom_FINAL.indd 27
11/10/10 1:09:14 PM