Obsahuje-li nosná tekutina více složek, které se v loži zachycují různě snadno, dá se adsorpce využít k dělení těchto složek. Při proudění nosné tekutiny ložem, nasyceným směsí, se složky směsi vyplavují různou rychlostí. Tímto způsobem, nazývaným chromatografie, lze rozdělit i vícesložkové směsi, čehož se využívá hlavně v chemické analýze. Ve všech zmíněných procesech máme nějaký typ lože, kterým kontinuálně proudí nosná tekutina a na loži se z ní zachycuje jedna složka. Z hlediska této složky a z hlediska lože jde o proces neustálený, který končí zanesením povrchu lože. Sorpční kapacita (rovnovážné množství složky zachytitelné v daném loži) závisí na její aktivitě v nosné tekutině. Je tedy možno změnou teploty, tlaku anebo použitím jiné proplachového plynu, rozpouštědla nebo vhodného chemického činidla dospět k desorpci – složku vypudit a 3 Hydromechanické operace jednak tím regenerovat lože, jednak je možno dostat uvolněnou složku v koncentrovanější nebo zcela čisté formě. V některých případech je zachycovaná složka bezcenná a vrstva je levná – pak je zanesené lože odpadem. Adsorpce Rovnovážné množství dané látky v daném loži – sorpční kapacita - závisí se koncentraci v nosné tekutině dá vyjadřovat různým způsobem. U adsorpce materiál lože nazýváme sorbent nebo adsorbent a jeho klíčovou kvantitativní vlastností je údaj o sorpční rovnováze. Sorpční rovnováha závisí na povrchových vlastnostech lože, na teplotě a na obsahu adsorptivu (zachycované látky) v tekutině. Pro danou teplotu je tato závislost vyjádřena většinou nelineární závislostí, kterou fyzikální chemik popisuje s lepší či horší přiléhavostí vybranou funkcí označovanou jako adsorpční izoterma. Pro adsorpci plynů je nejznámější formou této funkce izoterma Langmuirova, o něco komplikovanější ale i ohebnější je izoterma BET, případně i další. Toto jsou semiempirické vztahy, většinou založené na nějaké zjednodušené fyzikální představě o ději; jejich konstanty tudíž mívají fyzikálně-chemický smysl. Pro pohodlnost výpočtů se ale často volí populární izoterma Freundlichova (mocninová funkce bez teoretického opodstatnění). Vyjádření hlavních veličin v adsorpční izotermě se volí účelově. Obsah adsorptivu v kontinuální fázi fyzikálně-chemicky charakterizujeme u plynů parciálním tlakem, relativním molárním (nebo objemovým) zlomkem, u kapalin spíše molární koncentrací. Množství sorbované látky vyjadřujeme např. v počtech molů adsorbátu (to jest adsorptivu, zachyceného na sorbentu), vztažených na jednotku povrchové plochy sorbentu. V technické praxi se spíše přikláníme k údaji o sorpční kapacitě, vyjádřeném jako hmotnost adsorbátu vztažená na jednotku hmotnosti sorbentu nebo dokonce na jednotku objemu lože sorbentu. V technických úvahách to vyjadřujeme relativním hmotnostním zlomkem X, to jest kolik kg látky je zachyceno na 1 kg sorbentu. K přepočtům těchto veličin potřebujeme znát porozitu ε (poměr volného objemu lože k celkovému objemu), hustotu částic sorbentu, případně i měrný povrch sorbentu (plocha aktivního povrchu vztažená na jednotku hmotnosti). Měrný povrch sorbentů s póry nanometrové velikosti (např. aktivní uhlí, zeolity) dosahuje až hodnot 10 6 m 2 /kg. Při vysokých parciálních tlacích se můžeme dostat do situace, ve které už je sorbent zcela nasycen. Potom můžeme stav nasycení vztahovat k této hodnotě, jak je ukázáno na obr.3.55. Na druhé straně je i mnoho prakticky zajímavých situací, ve kterých parciální tlak složky je tak nízký, že lze předpokládat přijatelnost lineární asymptoty. Obecně můžeme adsorpční izotermu můžeme vyjádřit pro danou teplotu například jako rovnovážnou funkci X=X * (Y) mezi X a relativním hmotnostním zlomkem Y adsorptivu v tekutině. (Pokud sorbujeme z plynné směsi, volíme jako nezávisle proměnnou často parciální tlak p A adsorptivu místo Y, ale jinak jsou úvahy obdobné.) 72 nasycení lože 100% 50% 0% lineární asymptota asymptota nasycení 0 2 parciální 4 6 tlak 8 10 sorbované složky Obr. 3.55 Typický průběh Langmuirovy izotermy
73 3 Hydromechanické operace Závislost adsorpční rovnováhy na teplotě vyplývá z podstaty procesu, při němž se při adsorpci molekuly adsorbátu v pórech srovnávají do organizované povrchové vrstvy s nižší energií, ∆H