Aforismy k životní moudrosti

považuje z vnějšku za nutné málo nebo nic; neboť takový přísun je drahý, činí závislým, přináší
nebezpečí, způsobuje rozmrzelost a nakonec je to přece jen špatná náhrada výtvorů vlastní země. Neboť
od druhých, z vnějšku vůbec, nelze v žádném ohledu mnoho očekávat. Čím někdo může být druhému, má
své velmi úzké hranice: nakonec každý zůstane sám a pak záleží na tom, kým sám nyní je. Také zde tedy
platí to, co obecně vyřkl Goethe (Dichtung und Wahrheit, sv. 3, s. 474), že ve všech věcech je každý
nakonec odkázán sám na sebe, nebo jak říká Oliver Goldsmith:
Still to ourselves in ev'ry place consign'd,
Our own felicity we make or find. *
(The Traveller v. 431, fg.)
* Odkázáni ve všem jen sami na sebe. své štěstí si vy tváříme či nalézáme.
To nejlepší a nejvyšší je proto uvnitř každého a musí to každý vykonat sám. Čím více je a tedy čím více
nachází zdroje svých požitků v sobě, tím šťastnější bude. Plným právem tedy říká Aristoteles: η
ευδαιμονια των αυταρκων εστι (Eth. Eud. VII, 2), naší řečí: štěstí patří těm, kteří se spokojí sami sebou.
Neboť všechny vnější zdroje štěstí a požitků jsou podle své povahy nanejvýš nejisté, nepříznivé,
pomíjivé a podléhající náhodě, mohou proto i za těch nejpříznivějších okolností snadno uváznout. Ba je to
nevyhnutelné, nakolik přece vždy nemohou být po ruce. V stáří pak téměř všechny nutně vyschnou: neboť
nás opustí láska, vtip, rozkoš z cestování, z koní a nálada pro společnost: dokonce i přátele a příbuzné
nám odvede smrt. Potom více než předtím přijde na to, co máme sami o sobě. Neboť to se s námi drží až
do konce. Ale také v každém věku to je a zůstává pravým a jedině trvalým zdrojem štěstí. Nic vně, ať
kdekoli na světě, tomu mnoho nepřispívá: vyplňují jej bída a bolest a na ty, kterým se vyhnou, dopadá ze
všech koutů nuda. Κ tomu v něm zpravidla vládne špatnost a velké slovo má pošetilost. Osud je krutý a
lidé jsou ubozí. V takto utvořeném světě se podobá ten, který má o sobě mnoho, světlému, teplému
vánočnímu pokoji uprostřed sněhu a ledu prosincové noci. Proto je vynikající, bohatá individualita
obzvlášť velké duševní nadání bezpochyby nejšťastnějším osudem na zemi, třebas vypadá velmi odlišně
od toho nejtřpytivějšího údělu. Proto bylo moudrým výrokem teprve devatenáctileté švédské princezny
Kristiny, když prohlásila o Descartovi, kterého znala zatím pouze prostřednictvím jednoho článku a
ústních zpráv a který žil od dvaceti let v nejhlubší samotě v Holandsku: Mr. Descartes est le plus hereux
de tous les hommes, et sa condition me semble digne d’envie.(Pan Descartes je šťastnější než všichni lidé
a jeho postavení mi připadá záviděníhodné.) (Vie de Descartes par Baillet, Liv. VII, ch. 10) Vnější
okolnosti musejí být jen natolik příznivé, jako to bylo v případě Descarta, aby si člověk mohl užívat sám
sebe, pročež již Kazatel (7, 11) říká: „Dobrá je moudrost, jakož i dědictví, užitečná těm, kdo vidí slunce."
Komu je tedy přízní přírody a osudu přisouzen tento los, ten se bude úzkostlivě střežit, aby mu zůstal
přístupný vnitřní zdroj jeho štěstí; k tomu jsou podmínkami nezávislost a volný čas. Ty rád vykoupí
umírněností a úsporností, aby už nebyl tolik jako druzí odkázán na vnější zdroje požitků. Proto ho nesvádí
vyhlídka na úřady, peníze, vděk a souhlas světa, aby se vzdal sebe a dal se k dispozici lidem pro nízké
vyhlídky nebo špatný vkus. Vynikajícím příkladem je Horatiův dopis Maecenatovi (Lib. I, ep. 7). Je velká
pošetilost získat vně a ztratit uvnitř, tj. pro lesk, hodnost, okázalost, titul a uctívání se zcela nebo z velké
části vzdát volného času a nezávislosti. To však učinil Goethe. Mě můj génius rozhodně přitáhl na druhou
stranu.
Zde objasňovaná pravda, že hlavní zdroj lidského štěstí vyvěrá ve vlastním nitru, nachází své potvrzení
také ve velmi správné poznámce Aristotelově v Etice Nikomachově (I, 7; et VII, 13, 14), že každý požitek
předpokládá nějakou aktivitu, tedy užití jisté síly a bez toho nemůže existovat. Toto aristotelské učení, že
štěstí člověka sestává v nezbraňovaném vykonávání jeho vynikající schopnosti, podává opět i Stobaios ve
svém výkladu peripateticke etiky (Ecl. eth. II, c. 7, p. 268-278), např. ενεργειας ειναι την ευδαιμονιαν κατ
αρετην, εν πραξεσι προηγουμεναις κατ ευχην; (Štěstí je vynakládání energie podle stupně schopností
v činech, jež mohou mít úspěch.) také s vysvětlením, že αρετη (schopnost) je každá virtuozita. Původním
určením sil, kterými vyzbrojila příroda člověka, je boj s nouzí, jež na člověka doléhá ze všech stran.
Když však tento boj jednou ustane, stanou se člověku nezaměstnané síly břemenem: musí si proto nyní