Aforismy k životní moudrosti

neboť již každá šermířská finta je lstí. Kdybych se považoval za morálně oprávněného někomu vzít život,
pak je hloupost nechat to teprve na tom, zda náhodou nebude střílet či šermovat lépe než já; v kterémžto
případě mi potom má vzít život on. Že by se urážky měly mstít ne soubojem, ale zákeřnou vraždou, je
Rousseaův názor, který opatrně vyslovuje v té tak tajuplně držené 21. poznámce ke 4. knize Emila (s. 173,
Bip.). Přitom je však tak silně zajat rytířskou pověrou, že už uštědřenou výtku lži považuje za oprávnění
k zákeřné vraždě; zatímco přece musel vědět, že každý člověk si tuto výtku nesčetněkrát zasloužil, ba on
sám v nejvyšším stupni. Avšak předsudek, který nechá být oprávnění k usmrcení hanobitele
prostřednictvím otevřeného boje se stejnými zbraněmi, zjevně považuje pěstní právo za právo skutečné a
souboj za boží soud. Naopak Ital, který rozpálen hněvem bez váhání napadne svého hanobitele tam, kde
ho najde, jedná alespoň důsledné a přirozeně: je chytřejší, ne horší než účastník souboje. Pokud se řekne,
že jsem byl při usmrcení svého nepřítele v souboji oprávněn tím, že právě on se snažil mě zabít; pak to
odporuje tomu, že jsem ho výzvou k souboji dostal do stavu nutné obrany. Toto záměrné vzájemné se
postavení do role nutné obrany znamená v zásadě jen hledání věrohodné záminky pro vraždu. Spíše lze
mluvit o oprávnění zásadou volenti non fit injuria (nedobrovolnosti křivdy) pokud jsem svůj život
nevložil do této hry vzájemnou úmluvou: tomu však odporuje, že je-li to dobrovolné, pak to nemá svou
správnost; neboť tyranie rytířského principu cti a jeho absurdního kodexu je drábem, který oba, nebo
alespoň jednoho z bojovníků pohnal před tento krvavý tajný soud.
Věnoval jsem se rytířské cti dlouho, ale v dobrém úmyslu a proto, že proti morální a intelektuální
zrůdnosti na tomto světě je jediným Herkulem filosofie. Dvě věci jsou hlavní, které rozlišují společenský
stav nové doby oproti starověku k nevýhodě prvního, neboť novověk má vážný, temný účelový nátěr, od
něhož je bujarý a nezaujatý starověk osvobozen a trvá tu jako ráno života. Těmito dvěma věcmi jsou:
rytířský princip cti a venerické choroby - par nobile fratrum (Vznešených bratří!)! Ty společně otrávily
životní νει κος και φιλια (spory a lásku). Pohlavní choroby totiž rozšířily svůj vliv mnohem dále, než by
se mohlo na první pohled zdát, neboť nejsou pouze fyzickými nemocemi, ale také morálními. Od té doby,
co Amorův toulec vydává i otrávené šípy, vstoupil do vzájemného vztahu pohlaví cizorodý, nepřátelský,
ba ďábelský element. V jeho důsledku se pak prosadila temná a obávaná nedůvěra a zprostředkovaný vliv
se rozšířil do základů všech lidských společenství a více či méně i na ostatní vztahy družnosti. Výklad
tohoto by mě však odvedl příliš daleko.
Analogický, i když zcela jiného druhuje vliv rytířského principu cti, této vážné pózy, jež byla starověku
cizí, naopak v moderní společnosti se učinila hrdou, vážnou a obávanou, již proto, že přepočítává a
přežvykuje každý prchavý projev. Avšak více než to! Onen princip je obecný Minotaurus, jemuž se musí
jako tribut přivést každoročně množství synů šlechtických domů, a to ne z jedné země jako v antice, ale ze
všech evropských zemí. Proto je na čase, dostat se tomuto strašidlu směle na tělo, jak se zde děje. Kéž
obě monstra novější doby najdou svůj konec v 19. století! Nechceme se vzdávat naděje, že se lékařům
pomocí profylaktik přece ještě podaří skoncovat s pohlavními chorobami. Odklidit strašidlo je však věcí
filosofů, prostřednictvím správných pojmů, neboť to se vládám pomocí zákonů dosud nepodařilo, a
k tomu se zaútočilo na kořeny zla jen v jednom směru. Vlády by to měly myslet s odstraněním podstaty
soubojů skutečně vážně a malý úspěch svého úsilí přičítat skutečně jen své neschopnosti. Proto jim chci
navrhnout, aby si vzaly na pomoc zákon, za jehož úspěch se zaručuji, a sice bez krvavých operací, bez
poprav, bez šibenic nebo doživotního vězení. Je to spíše malý, zcela snadný homeopatický prostředek:
kdo druhého vyzve nebo se k tomu chystá, dostane po čínsku od kaprála před strážnicí dvanáct ran holí;
vyzvaný a sekundami každý po šesti. Proti případným důsledkům skutečně provedeného souboje by zůstal
obvyklý kriminální postup. Možná by mi někdo rytířsky smýšlející namítl, že po vykonání takového trestu
by mnohý „muž cti" mohl být nakloněn k tomu, zastřelit se. Na to odpovídám: je lepší, když se jeden
hlupák zastřelí sám, než když zastřelí druhého. - V zásadě však vím velmi dobře, že vlády to s ukončením
soubojů nemyslí vážně. Platy civilních úředníků, ještě mnohem více však důstojníků (odhlédnuto od