Aforismy k životní moudrosti

Mládí se nazývá šťastnou dobou života, stáří smutnou. To by byla pravda, kdyby činily vášně šťastnými.
Těmi je mládí zaplněno, s málo radostmi a mnoha bolestmi. Chladnému stáří ponechávají klid a tak
dostává kontemplativní nádech: neboť poznání se osvobodilo a získalo navrch. Jelikož je samo o sobě
bezbolestné, je vědomí, čím více v něm poznání převládá, tím šťastnější. Je třeba jen zvážit, že všechen
požitek je negativní, bolest pozitivní povahy, abychom pochopili, že vášně nemohou učinit šťastným a že
stáří nelze hanět proto, že mu jsou mnohé požitky odepřeny. Neboť každý požitek je vždy jen ztišením
nějaké potřeby: že s požitkem odpadá i potřeba, je tak málo hodné nářku, jako že někdo po hodování už
nemůže jíst a že po prospané noci musí zůstat bdělý. Mnohem správněji hodnotí Platón (v úvodu k Ústavě)
stáří jako šťastné, pokud je konečně pryč neustále nás znepokojující pohlavní pud. Dokonce by se dalo
tvrdit, že rozmanité a nekonečné vrtochy, které plodí pohlavní pud, a z nich vznikající afekty, udržují
v člověku stálé mírné pomatení smyslů, pokud je pod vlivem onoho pudu či ďábla, pokud je jím posedlý
tak, že teprve po jeho vyhasnutí by mohl být opět rozumný. Jisté však je, že obecně a odhlédnuto od všech
individuálních okolností a stavuje mládí vlastní jistá melancholie a zasmušilost, stáří jistá veselost: a
důvodem toho není nic jiného, než že mládí je ještě pod panstvím, ba v robotě onomu démonu, který
mladým těžko dopřává volnou chvíli a zároveň je bezprostředním nebo zprostředkovaným původcem
téměř všeho a každého neštěstí, jež člověka potká nebo mu hrozí: stáří má však veselost toho, který
odhodil dlouho nesené okovy a nyní se volně pohybuje. - Z druhé strany však by se dalo říci, že po
vyhasnutí pohlavního pudu je stráveno vlastní jádro života a zůstane z něj jenom slupka, dokonce, že se to
podobá komedii, kterou lidé ke konci hrají jako automaty v šatech.
Ať je tomu, jak chce, mládí je čas neklidu, stáří klidu: již z toho lze usoudit na jejich dvoustranné blaho.
Dítě žádostivě vztahuje své ruce do dáli po všem, co před sebou vidí pestrého a mnohotvarého: neboť ho
to dráždí, jelikož jeho smysly jsou ještě čerstvé a mladé. Totéž, s větší energií, se děje u mladíka. Také
jeho dráždí pestrý svět a jeho různé podoby: jeho fantazie vytváří mnohem víc, než mu svět může
propůjčit. Proto je mládí plné žádostivosti a touhy po něčem neurčitém: to mu bere klid, aniž by mu
přineslo štěstí. Ve stáří je to vše naopak již odloženo; jednak proto, že krev vychladla a dráždivost smyslů
se snížila; jednak proto, že zkušenost vyjasnila hodnotu věcí a obsah požitků, čímž se člověk postupně
zbavil iluzí, chimér a předsudků, které mu dříve zakrývaly a znemožňovaly svobodný a čistý náhled na
věci, takže nyní poznává všechno správněji a jasněji a bere je za to, co je a také více či méně dochází
k pochopení nicotnosti všech pozemských věcí. To je právě to, co téměř každému starci, dokonce i tomu
s velmi obyčejnými schopnostmi, dodává v pohledu mladších jistý nádech moudrosti. Hlavně však je tím
navozen klid ducha, který je velkou součástí štěstí, vlastně dokonce jeho podmínkou a tím podstatným.
Zatímco totiž mladík míní, že ve světě ho čeká zázrak, jen kdyby věděl, kde; stařec je proniknut
Kazatelovým citátem „všechno je marnost" a ví, že všechny ořechy jsou duté, i kdyby byly pozlaceny.
Teprve v pozdním věku dosahuje člověk zcela opravdově Horatiova nil admirari (nic neobdivovat), tj.
bezprostředního, upřímného a pevného přesvědčení o marnosti všech věcí a prázdnotě vší nádhery světa:
chiméry zmizely. Už se nedomnívá, že někde, ať v paláci či v chýši, sídlí zvláštní štěstí, nějaké větší, než
jaké člověk zažívá v podstatě všude, pokud je osvobozen od tělesných či duchovních bolestí. Veliké a
malé, vznešené a nepatrné, podle měřítek světa, už pro něj nerozhoduje. To dává starcům zvláštní klid
mysli, v němž s úsměškem shlíží na shon světa. Je bez klamných představ a ví, že lidský život, ať je
sebevyšňořenější, přece přes všechny jarmareční cetky prosvítá jeho ubohost, ať je nalíčen, jak chce,
přece je v podstatě všude stejný, bytím, jehož pravou hodnotu je třeba vždy odhadovat jen podle
nepřítomnosti bolestí, ne podle přítomnosti požitků, a ještě méně podle nějakého lesku (Hor. epist. L. I,
12, v. 1-4). Základní charakterový rys vyššího věku je rozčarování: zmizely iluze, které až dosud
propůjčovaly životu jeho dráždivost a ostruhy činnosti; člověk poznal nicotu a prázdnotu vší nádhery
světa, zejména lesku, okázalosti a honosnosti; zakusil, že za většinou žádaných věcí a vysněných požitků
se skrývá jen málo a postupně dospěl k pochopení velké bídy a prázdnoty našeho celého bytí. Teprve