Aforismy k životní moudrosti

Kapitola I.
Základní rozdělení
Aristoteles (Eth. Nicom. I, 8) rozděluje statky lidského života do tří tříd, na vnější, duševní a tělesné.
Z toho ponechávám pouze rozdělení na tři části a tvrdím, že to, co zakládá rozdíl v osudu smrtelníků, lze
svést na tři základní určení. Jsou to:
1) Co člověk je: tedy osobnost, v nejširším smyslu. Pod tím je třeba zahrnout zdraví, sílu, krásu,
temperament, morální charakter, inteligenci a její vzdělání.
2) Co člověk má: tedy vlastnictví a majetek v obvyklém smyslu.
3) Co člověk představuje: pod tímto výrazem se pochopitelně rozumí, co je v představě druhých, tedy
vlastně, jak oni si jej představují. Spočívá tedy v jejich mínění o něm a rozkládá se na čest, hodnost a
slávu.
Rozdíly sledované v první rubrice jsou takové, které vložila mezi lidi sama příroda; z čehož již lze
odvodit, že její vliv na štěstí či neštěstí je mnohem podstatnější a pronikavější, než to, co vychází pouze
z lidských určení, podaných v dvou následujících rubrikách. K opravdovým osobním přednostem, velkým
duchům, nebo velkým srdcím se mají všechny přednosti společenského postavení, narození, dokonce
královského, bohatství apod. jako divadelní králové ke skutečným. Již Métrodóros, první Epikurův žák,
nadepsal jednu kapitolu: Majorem esse causam ad felicitatem eam, quae est ex nobis, ea, quae ex rebus
oritur. * Srv. Clemens Alex. Strom. II, 21, p. 362 Wurzburského vydání Opp. polem.)
* Hlubší příčiny štěstí jsou v nás, než ve věcech.
A ovšem je pro blaho člověka, ano pro celý způsob jeho bytí, hlavní věcí zjevně to, co spočívá nebo
probíhá v něm samém. Zde totiž leží bezprostředně jeho vnitřní pohoda i svízel, která je nejbližším
výsledkem jeho cítění, chtění a myšlení; zatímco všechno, co leží mimo, má na něj jen zprostředkovaný
vliv. Proto tytéž vnější události nebo poměry afikují každého zcela jinak a ve stejném okolí žije přece
každý v jiném světě. Neboť má co do činění bezprostředně jen se svými vlastními představami, pocity a
volními hnutími: vnější věci mají na něj vliv, jen pokud podněcují tyto vnitřní procesy. Svět, v němž
každý žije, závisí především na tom, jak jej dotyčný chápe, a řídí se proto podle odlišnosti hlav: podle
toho je buď chudý, jalový, plochý, nebo bohatý, zajímavý a významuplný. Zatímco např. mnozí závidí
druhým nejzajímavější události, na které ve svém životě narazili, měli by jim spíše závidět jejich pojetí,
které oněm událostem propůjčilo významnost, jež je v jejich popisu: neboť stejná událost, která se
v duchaplné hlavě podává tak zajímavě, pokud by byla pojata všední plochou hlavou, stala by se také jen
jalovou scénou ze všedního světa. V nejvyšším stupni se to ukazuje v mnoha básních Goetha a Byrona,
v jejichž základě ležely zcela reálné události: pošetilý čtenář je přitom v stavu závidět básníkovi
roztomilé příběhy, místo aby mu záviděl mocnou fantazii, která byla schopna z události dosti všední učinit
něco tak velkého a krásného. Stejně vidí melancholik scénu z tragédie, kde sangvinik spatřuje jen
zajímavý konflikt a flegmatik něco nevýznamného. To vše spočívá na tom, že každá skutečnost, tj. každá
naplněná přítomnost, sestává ze dvou polovin, ze subjektu a objektu, jakkoli v tak nutném a těsném
spojení, jako kyslík a vodík ve vodě. Při zcela stejné objektivní polovině, ale různé subjektivní, je proto,
stejně jako v opačném případě, přítomná skutečnost něco zcela jiného: nejkrásnější a nejlepší objektivní
polovina při tupé, špatné subjektivní, dává jen špatnou skutečnost a přítomnost; podobně krásné krajině
při špatném počasí nebo odrazu špatnou camera obscura. Nebo řečeno srozumitelněji: každý trčí ve svém
vědomí jako ve své kůži a žije bezprostředně jen v něm: proto mu nelze z vnějšku příliš pomoci. Na
jevišti hraje jeden knížete, druhý radu, třetí sloužícího či vojáka nebo generála atd. Ale tyto rozdíly se