Aforismy k životní moudrosti

nebo tvoření nesmrtelných děl si jich nejsme vědomi jako takových, nýbrž pouze jako nám nyní
přiměřených účelů, odpovídajících našim současným záměrům, tudíž jako toho, co je právě teď správné.
Ale teprve z celku v jeho souvislosti vysvítá náš charakter a naše schopnosti: a v jednotlivém potom
vidíme, jak jsme si, jakoby vedeni inspirací, proráželi mezi tisíci oklikami tu jedinou správnou cestu -
vedenou naším géniem. To vše platí o teoretickém, jako o praktickém, a v opačném smyslu o špatném a
pochybeném.
5) Důležitý bod životní moudrosti spočívá ve správném poměru, v němž věnujeme svoji pozornost jednak
přítomnosti, jednak budoucnosti, aby nám jedna nekazila druhou. Mnozí žijí příliš přítomností:
lehkomyslní; - druzí příliš budoucností: úzkostliví a starostliví. Zřídkakdo přesně dodržuje správnou
míru. Ti, kteří v usilování a naději žijí jen v budoucnosti, hledí stále jen dopředu a s netrpělivostí
spěchají vstříc věcem příštím, jakoby teprve ty jim měly přinést pravé štěstí, a přitom zanedbávají
přítomnost a nechávají ji pominout, aniž by ji využili. Navzdory svému přemoudřelému zjevu se podobají
oněm oslům v Itálii, kteří jsou povzbuzováni do kroku tím, že se jim před hlavu připevní hůl s otýpkou
sena, kterou pak stále vidí před sebou a doufají, že jí dosáhnou. Ošidí se o celé své bytí, neboť stále žijí
jen ad interim (prozatímně), až jsou mrtví. — Tedy místo abychom se neustále a výlučně zabývali plány a
starostmi o budoucnost či se oddávali stesku po minulosti, neměli bychom nikdy zapomínat, že jedině
přítomnost je reálná a jistá; naopak budoucnost dopadne téměř vždy jinak, než myslíme, dokonce i
minulost byla jiná, a to tak, že obě mají v sobě v celku méně, než se nám zdá. Neboť vzdálenost, která oku
předměty zmenšuje, je myšlenkám zvětšuje. Jedině přítomnost je opravdová a skutečná: je reálně
vyplněným časem, a výlučně v ní leží naše bytí. Proto bychom jí měli dopřát vždy radostné přijetí, tedy
vědomě se těšit z každé snesitelné hodiny, osvobozené od bezprostředních protivenství či bolestí, tj.
nekalit si přítomnost rozmrzelými tvářemi nad mylnými nadějemi v minulosti nebo starostmi
o budoucnost. Neboť je naprosto pošetilé odstrkovat od sebe dobrou přítomnou chvíli či si ji svévolně
kazit mrzutostí z toho, co minulo, či starostí o to, co přijde. Starosti a lítosti věnujme jen jejich určený
čas: tedy o tom, co se stalo, si pomysleme:
Αλλα τα μεν προτετυχϋαι εασομεν αχνυμενοι περ,
Θυμον ενι στηϋεσσι φιλον δαμασαντες αναγκη *
* Avšak rmoutit se pro to, co se opravdu stalo, je chtít rmoutit my sl svárem s krocením osudu.
a ο budoucnosti:
Ητοι ταυτα υεων εν γουναδι κειται, *
* Před ní i všichni bozi jsou na kolenou.
naopak ο přítomnosti: singulas dies singulas vitas puta (Každý den pokládej za celý život.) (Sen.) a tento
jediný reálný čas si zpříjemněme, jak je to jen možné.
Právo znepokojovat nás mají pouze taková budoucí zla, která jsou jistá a jejichž čas právě tak jistě přijde.
Těch však bude velmi málo: neboť zla jsou buď pouze možná, respektive pravděpodobná, nebo sice jsou
zcela jistá, ale doba, kdy nastanou, je úplně nejistá. Poddáme li se jim, nebudeme mít ani jeden klidný
okamžik. Abychom tedy neztratili životní klid vinou nejistého či neurčitého zla, musíme si zvyknout brát
první, jako by k nim nikdy nemělo dojít, a druhá, jako by k nim jistě nemělo dojít tak brzy.
Čím více však někoho nechá na pokoji strach, tím více ho znepokojují přání, tužby a nároky. Goethova
tolik oblíbená píseň „Nepostavil jsem svou věc na ničem", vlastně udává, že teprve když se člověk
oprostil od všech možných nároků a je odkázán na obnaženou, holou existenci, sdílí onen duševní klid,
který vytváří základnu lidského štěstí a je nutný k tomu, abychom shledali přítomnost a tím celý život
poživatelnými. Právě za tímto účelem mějme stále na paměti, že dnešní den přijde jen jednou a nikdy víc.