Aforismy k životní moudrosti

zy vyčerpají; společnost, sestávající právě z takových šosáků, brzo nudí; karty nakonec unaví.
Každopádně mu ještě zůstávají požitky marnivosti, podle jeho způsobů, které sestávají v tom, že
předstihuje druhé v bohatství nebo postavení, vlivu a moci a jejími proto uctíván; nebo také v tom, že je
ve styku s těmi, kteří v něčem vynikají, a tak se vyhřívá v odrazu jejich lesku (snob).
Z popsané základní vlastnosti šosáka vyplývá za druhé, v ohledu na jiné, že jelikož nemá žádné duchovní,
nýbrž jen fyzické potřeby, hledá toho, který je schopen takové potřeby uspokojovat. Jen velice zřídka jsou
proto mezi požadavky, jež klade na druhé, nějak převažující duchovní schopnosti: spíše, když na ně
narazí, vzbuzují v něm odpor, ba nenávist; protože při nich má tíživý pocit méněcennosti a cítí k nim
slepou závist, kterou co nejpečlivěji skrývá, aby si ji umlčel sám před sebou, čímž však právě roste až
k tiché zlobě. Nikdy ho nenapadne řídit své oceňování podle těchto vlastností, výlučně jim předřazuje
postavení a bohatství, moc a vliv, jež jsou v jeho očích jedinými pravými přednostmi, v nichž by chtěl
také excelovat. - Všechno to však vyplývá z toho, že je člověkem bez duchovních potřeb. Velkým
utrpením všech šosáků je, že idealisté jim neposkytují žádnou zábavu a aby se vyhnuli nudě, vždy
potřebují jen realisty. Ti se však jednak brzy vyčerpají, takže místo aby bavili, unavují; jednak přinášejí
pohromu všeho druhu; zatímco idealisté jsou nevyčerpatelní, nevinní a neškodní.
V této celé úvaze o osobních vlastnostech, které přispívají k našemu štěstí, jsem vedle fyzických
zohledňoval hlavně intelektuální. Jakým způsobem však také bezprostředně oblažuje morální eminentnost,
jsem vyložil již dříve ve svém oceněném spise o základu morálky § 22, s. 275 (2. vyd. 272), kam také zde
odkazuji.
Kapitola III.
O tom, co kdo má
Správně a krásně rozdělil velký učitel blaženosti Epikúros lidské potřeby do tří tříd. Za prvé přirozené a
nutné: ty, jejichž neuspokojení způsobuje bolest. Sem tedy patří jen victus et amictus (živobytí a oděv).
Za druhé, přirozené, avšak nikoli nutné: potřeba pohlavního uspokojení; ačkoli to Epikúros ve zprávě
Díogena Laertia nevyslovuje (i já zde jeho učení vůbec reprodukuji trochu upravené a vypilované).
Uspokojit tuto potřebu je již těžší. Za třetí, ani přirozené, ani nutné: to jsou potřeby přepychu, hýření,
třpytu a lesku: ty jsou nekonečné a jejich uspokojení je velmi těžké. (Viz Diog. Laert. L. X, c. 27, § 149,
též § 127. - Cic. De fin. 1, 13.)
Určit hranice našich rozumných přání vzhledem k vlastnictví je těžké, ne-li nemožné. Neboť spokojenost
jednoho každého v tomto ohledu nespočívá v absolutní, nýbrž pouze relativní velikosti, totiž na poměru
mezi jeho nároky a jeho majetkem: proto je majetek, sledován sám o sobě, tak bezvýznamný jako čitatel
zlomku bez jmenovatele. Statky, na něž si činit nárok nepřijde člověku ani na mysl, ty vůbec nepostrádá a
je i bez nich plně spokojen; zatímco druhý, který má stokrát víc než on, se cítí nešťastný, protože mu
schází něco, na co si činí nárok. Každý má, také v tomto ohledu, vlastní horizont toho. co je pro něj
dosažitelné: dosahuje až tam, kam jdou jeho nároky. Když se mu uvnitř takto kladeného objektu něco
ukazuje tak, že by mohl důvěřovat v jeho dosažení, cítí se šťastný; naopak nešťastný, když mu nastupující
těžkosti berou vyhlídky. To, co leží vně tohoto okruhu, na něj vůbec nepůsobí. Proto chudé nezneklidňují
velká vlastnická přání bohatých a na druhé straně bohaté při zmařených vyhlídkách neutěší to mnoho, co
už mají. (Bohatství se podobá mořské vodě: čím více ji člověk pije, tím je žíznivější. Totéž platí o slávě.)
Že po ztraceném bohatství či blahobytu, jakmile přestala první bolest, není naše habituelní určení příliš
odlišné od toho dřívějšího, vyplývá z toho, že poté, co osud snížil faktor našeho vlastnictví, my sami jsme
stejně snížili faktor svých nároků. Tato operace je však při neštěstí opravdu bolestivá: potom se bolest
stále zmenšuje, až ji necítíme: rána se zahojila. Obráceně při šťastné okolnosti se roztáhne kompresor