Aforismy k životní moudrosti

našich nároků: v tom spočívá radost. Ale také ona netrvá déle, než do úplného provedení této operace:
zvykneme si na rozšířenou míru nároků a staneme se lhostejnými vůči jí odpovídajícímu vlastnictví. To již
udává Homérův verš: Není nic nestálejšího ze všeho tvorstva, jež žije a dýchá na širé zemi, než člověk.
Dokud mu bozi přejí zdraví a mládí, nikdy snad nepomyslí, že může jej stihnouti hoře. Když však blažení
bozi na něho sešlou bídu, snáší i tu, byt nerad, a křehké srdce mu zmužní. Zdroj naší nespokojenosti leží
v našich stále obnovovaných pokusech posunout do výše faktor nároků při nehybnosti jiných faktorů, které
tomu brání.
* Ody sseia, Praha 1987, s. 293.
V tak ubohém a potřebném pokolení, jako je lidské, se není čemu divit, že více než na všechno jiné klade
důraz na více bohatství, ba uctívaje a dokonce i moc chápe jen jako prostředek k bohatství; jak by ne,
když k účelům získávání se vše dává stranou nebo na jednu hromadu, jako to např. dělají profesoři
filosofie s filosofií. - Že přání lidí jsou hlavně zaměřena na peníze a že je nade vše milují, se jim často
vyčítá. Avšak je přirozené, snad i nevyhnutelné milovat to, co je jako neúnavný Proetus každý okamžik
připraveno přeměnit se do jakéhokoli předmětu našich tak proměnlivých přání a rozmanitých potřeb.
Každý jiný statek totiž může uspokojit jen jedno přání, jednu potřebu: jídlo je dobré pouze pro hladové,
víno pro zdravé, léky pro nemocné, kožich v zimě, ženy pro mladé atd. Všechno je to tedy jen αγαϋα προς
τι, tj. jen relativně dobré. Jedině peníze jsou absolutním dobrem: protože neuspokojují pouze jednu
potřebu in concreto, ale potřebu vůbec, in abstracto.
Disponovatelné jmění lze nahlížet jako ochrannou zeď proti mnoha možným zlům a nehodám; ne jako
dovolení či zavázání vytvářet si rozkoše světa. - Lidé, kteří nemají z domu žádné jmění, ale konečně se
díky svému talentu, ať už je jakéhokoli druhu, dostanou do situace, kdy si vyslouží mnoho, téměř vždy
upadnou do představy, že jejich talent je trvalý kapitál a zisk rentou z něj. Proto neukládají část získaného
zpět, aby shromažďovali trvalý kapitál, nýbrž vydávají jej v míře, jak si jej vysloužili. Potom však
většinou upadnou do chudoby; protože jejich zisk vázne nebo skončí, buď že se vyčerpá talent sám,
jelikož byl pomíjivého druhu, jako např. talent téměř ke všem krásným uměním, nebo také, jelikož jej
uplatnili jen za zvláštních okolností a konjunktury, která skončila. Řemeslníci se mohou stále držet
udaného způsobu, protože své schopnosti k výkonům snadno neztrácejí a také je nahrazují silami svých
druhů; jimi vyráběné předměty jsou navíc potřebné, tedy ve všech dobách nalézají uplatnění; z tohoto
důvodu je také správné úsloví, že řemeslo má zlaté dno. Tak to však není s umělci a virtuózi jakéhokoli
druhu. Právě proto jsou placeni dráže. Musí však získávat svůj kapitál, zatímco druzí dostávají pouhé
úroky a tím unikají jeho degradaci. - Naopak lidé, kteří mají zděděné jmění, vědí ihned přinejmenším
zcela správně, co je to kapitál a co úroky. Většina z nich se proto snaží zajistit a ukládá aspoň jednu
osminu úroků, aby zabránila budoucím nepříjemnostem. Zůstávají proto většinou v blahobytu. - Na
obchodníky je tato celá poznámka nepoužitelná: neboť jim jsou peníze samy prostředkem k dalšímu zisku,
téměř řemeslným nářadím; proto se, i když je získali zcela sami, pokoušejí je zachovat a rozmnožit. Tedy
v žádném stavu není tak bohatství zcela doma, jako v tomto.
Zpravidla však vůbec shledáváme, že ti, kteří se již poprali s vlastní bídou a nedostatkem, se jich už bojí
nesrovnatelně méně, a proto mají sklon k marnotratnosti, než ti, kteří znají bídu jen z doslechu. Κ prvním
patří všichni, kteří šťastnou náhodou nebo zvláštním talentem dosáhli velmi rychle z chudoby blahobytu,
k druhým naopak ti, kteří se narodili v blahobytu a zůstali v něm. Ti vůbec myslí víc na budoucnost, a
proto ekonomičtěji než oni. Z toho by se dalo usoudit, že nouze není tak hrozná věc, jak by se, viděno
zdaleka, mohlo zdát. Pravým důvodem je však spíše to, že ten, kdo se narodil v bohatství, je má za něco
nepostradatelného, jako prvek jedině možného života stejně jako vzduch; proto si ho hledí jako svého
života, tedy je většinou pořádkumilovný, opatrný a šetřivý. Tomu, kdo se narodil v chudobě, se naopak
chudoba jeví jako přirozený stav; bohatství, k němuž náhodou přijde, je mu tedy něčím nadbytečným,
pouze prostředkem k požitkům a hýření; neboť, když je bohatství opět pryč, má se stejně dobře jako