Aforismy k životní moudrosti

Proti tomu všemu se však z druhé strany vyjevuje, že velké nadání ducha přináší v důsledku nadměrné
nervové činnosti zvýšenou citlivost pro bolest v každé podobě. Dále pak vášnivý temperament,
podporující toto nadání, a zároveň od něj neodlučitelná živost a dokonalost všech představ vyvolávají
nesrovnatelně větší prudkost vzbuzených afektů, i když jsou to afekty více mučivé než příjemné; konečně
velké nadání také odcizuje svého vlastníka ostatním lidem a jejich snažení, neboť čím více má o sobě, tím
méně může nalézat v nich. Stovky věcí, s nimiž mají oni velké požitky, jsou pro něj nechutné a
nepoživatelné. I zde se zřejmě prosazuje všeobecně platný zákon kompenzace. Často se dokonce tvrdí, a
ne bez jistého vhledu, že duchovně nejomezenější člověk je v podstatě nejšťastnější, ačkoli mu nikdo jeho
štěstí nezávidí. Definitivní rozhodnutí věci nechci čtenáři předkládat předem tím méně, že dokonce i
Sofoklés o ní vyslovil dvě diametrálně protikladná tvrzení:
Jen ten je blažen, kdo rozvahu má.
Tragédie (Antigoné), Praha 1975, s. 77
a potom:
Nic dosud nevědět, toť život nejsladší.
Tragédie (Aiás), Praha 1975, s. 486
Právě tak málo jsou v souladu filosofové Starého Zákona:
Život hlupáka je horší než smrt.
Ježíš Sirach, 22, 11
a
Kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře,
Kazatel, 1,18
Přece si ještě nedovolím nezmínit, že člověk, který v důsledku své těsné a úzké normální míry
intelektuálních sil nemá žádné duchovní potřeby, je vlastně ten, jehož označuje jeden výraz, výlučně
vlastní německé řeči, vyšlý ze studentského života, používaný však i ve vyšším smyslu, i když analogicky
původnímu v protikladu k synovi múz, výraz filistr, šosák. Ten totiž je a zůstává αμουδος ανηρ (mužem,
jemuž jsou múzy cizí). Nyní bych z jistého vyššího stanoviska rozšířil definici šosáka tak, že jím jsou lidé,
kteří se stále co nejvážněji zabývají jednou realitou, která není. Taková, již transcendentální definice by
však byla populárnímu stanovisku, na něž jsem se v tomto pojednání stavěl, nepřiměřená, a proto také asi
ne pro každého čtenáře pochopitelná. Onu první definici lze naproti tomu snadno doplnit speciálním
vysvětlením a označuje dostatečně podstatu věci, kořen všech vlastností, které charakterizují šosáka. Je to
tedy člověk bez duchovních potřeb. Z toho vyplývá mnohé: za prvé, v ohledu na něho samého, že
zůstává bez duchovních požitků; podle již zmíněné zásady: il n'est de vrais plaisirs qu'avec de vrais
besoins. Žádná touha po poznání a pochopení kvůli sobě samému, kvůli oživení svého bytí, také žádná
snaha po vlastních estetických požitcích, spřízněná s touhou po poznání. Co ho přesto nutí k požitkům
takového druhu, třeba móda či autorita, to se snaží co nejrychleji odbýt jako nucenou práci. Skutečnými
požitky jsou pro něho jen požitky smyslové: těmi se odškodňuje. Proto jsou ústřice a šampaňské vrcholem
jeho bytí a účelem jeho života je obstarat si vše, co přispívá k tělesnému blahobytu. Je dostatek šťastný,
když mnoho z toho vytvoří. Neboť, jsou-li mu tyto statky předem vnuceny, pak nevyhnutelně propadá
nudě, proti níž si potom vymýšlí všechno možné: plesy, divadlo, společnost, karty, hazardní hry, koně,
ženy, pití, cestování atd. A přece to všechno nestačí na zahnání nudy, když nedostatek duchovních potřeb
znemožňuje duchovní požitky. Proto je také šosákovi vlastní a charakteristická temná, suchá vážnost,
blížící se zvířecí. Nic ho netěší, nic nepovzbudí, nic v něm nevyvolá účast. Neboť smyslové požitky se