Aforismy k životní moudrosti

abychom se připodobnili druhým. Za to máme ovšem ty druhé: avšak čím kdo má více vlastní hodnoty, tím
více shledá, že zde zisk nekryje ztrátu a že obchod končí v jeho neprospěch. Neboť lidé jsou zpravidla
insolventní, tj. ve svém jednání nemají nic, co by zneškodňovalo nudu, nesnáze a nepříjemnosti a
nahrazovalo sebezapření. Většina společností je tedy ustavena tak, že kdo ji vymění za samotu, udělá
dobrý obchod. K tomu ještě přistupuje, že společnost, aby nahradila pravou, tj. duševní převahu, kterou
nemůže vystál a která je také těžko k nalezení, svévolně přijala převahu falešnou, konvenční, založenou na
svévolných zásadách, proměnlivou jako hesla, tradičně se rozmnožující mezi vyššími stavy. To je to, co
se nazývá dobrým tónem, bon tou fashionabless. Dostane-li se však jednou do kolize s pravou převahou,
ukáže svou slabost. - Navíc, quand le bon ton arrive, le bon sens se retire.
20) Když dojde na dobrý tón, odejde zdravý rozum.
Vůbec může být každý v nejdokonalejším souladu jen sám se sebou, ne s přítelem či s milenkou: neboť
rozdíly individuality a nálad vedou vždy k nějaké, i když nepatrné, disonanci. Proto je opravdový,
hluboký mír srdce a dokonalý duševní klid vedle zdraví nejvyšším pozemským dobrem, jež lze najít jen
o samotě a jako trvalé naladění pouze v nejhlubším ústraní. Je-li naše vlastní já velké a bohaté, pak
zažívá nejšťastnější stav, který lze na této ubohé zemi najít. Ano, ať je to vysloveno: jakkoli úzce spojuje
lidi také přátelství, láska a manželství, naprosto čestně to každý nakonec myslí přece jen sám se sebou a
nanejvýš ještě se svým dítětem. - Čím méně má někdo v důsledku objektivních či subjektivních podmínek
za nutné přijít do styku s lidmi, tím lépe je na tom. Samota a pustina nechá všechna svá zla, když ne
pocítit, tak přehlédnout najednou: naopak společnost je záludná: za zdáním kratochvíle, sdílení, požitku
družnosti atd. skrývá často velké, nezhojitelné zlo. Hlavním studiem mládí by mělo být naučit se snášet
samotu; protože ona je jedním ze zdrojů štěstí a pokojné mysli. - Z toho všeho vyplývá, že nejlépe je na
tom ten, kdo se spoléhal jen na sebe a kdo může být sobě ve všem vším. Cicero dokonce říká: Nemo
potest non beatissimus esse, qui est totus aptus ex esse, quique in se uno ponit omnia (Nikdo nemůže
být šťastnější než ten, kdo závisí sám na sobě a ve všem si stačí.). (Paradox II.) Čím více má někdo
o sobě, tím méně mu mohou být jiní. Jistý pocit soběstačnosti je to, co lidi s vnitřní hodnotou a bohatstvím
zdržuje od toho, přinášet významné oběti pro sdružování s jinými, nemluvě o vyhledávání takových
společností, jež vyžadují značné sebezapření. Opak toho činí obyčejné lidi tak družnými a
přizpůsobivými: je pro ně totiž snazší snášet druhé, než sama sebe. K tomu ještě přistupuje, že toho, co má
skutečnou hodnotu, svět nedbá, a čeho dbá, nemá hodnotu žádnou. Důkazem a důsledkem toho je, že
všechno důstojné a vynikající se stahuje do ústraní. Podle toho všeho bude mít ten, kdo má o sobě něco
opravdového, pravou životní moudrost, když v zájmu věci omezí své potřeby, jen aby ochránil či rozšířil
svou svobodu, a tedy se pro svou osobu spokojí jen s nezbytnými vztahy k lidskému světu, a to na tak
krátkou dobu, jak je to jen možné.
Co z druhé strany dělá lidi družnými, je jejich neschopnost snášet samotu a v ní sebe sama. Vnitřní
prázdnota a znechucení jsou tím. co je žene do společnosti, do ciziny a na cesty. Jejich duchu chybí
pružina, která by jim udílela vlastní pohyb: proto hledají povznesení ve víně a z mnoha z nich se touto
cestou stávají opilci. Právě proto potřebují stálá vnější dráždidla. a sice ta nejsilnější, tj. vyvolaná
bytostmi jim rovnými. Bez toho se jejich duch utápí pod svou vlastní tíží a upadá do tísnivé letargie. *
* Jak známo, zlo se ulehčí tím, že je lidé snášejí společně: zdá se, že k tomu lidé počítají i nudu; shromažďují se tedy proto, aby se společně nudili. Jako je láska k životu v zásadě jen strach před smrtí, tak také pud sdružování lidí není v zásadě přímý,
nespočívá totiž na lásce ke společnosti, nýbrž na strachu před samotou, neboť ani se tak nehledá okouzlující přítomnost druhého, jako se spíše prchá před opuštěností, stísněností a jednotvárností vlastního vědomí. Aby jim člověk unikl, vezme zavděk i
špatnou společností a nechá si líbit i nepohodlí a nucení, které jedna každá společnost s sebou nutně nese. - Kdy ž naopak zvítězí nechuť k tomu všemu, a v důsledku toho si člověk zvykne na samotu a zatvrdí se proti jejímu bezprostřednímu dojmu, takže už
nedojde k vý še naznačenému působení, potom může bý t s velký m pohodlím stále sám. aniž by se honil po společnosti, právě proto, že její potřeba není přímá a že si člověk z druhé strany zvy kl na blahodárné vlastnosti samoty.
Rovněž lze říci, že každý z nich je jen malým zlomkem ideje lidstva, a proto potřebuje mnoho doplňků
pomoci druhých, aby z toho vyšlo aspoň nějaké plné lidské vědomí. Naproti tomu, kdo je celým
člověkem, člověkem par excellence, ten představuje jednotu a žádný zlomek, a tedy má o sobě sám dost.
V tomto smyslu lze přirovnat obyčejnou společnost k oné ruské hudbě rohů, v níž má každý roh jeden tón a
pouze přesným sladěním všech vzniká hudba. Neboť monotónní, jako takový jednotónový roh, je mysl a