Aforismy k životní moudrosti

Κ předešle danému doporučení směřuje i Pythagorovo pravidlo, že si má člověk večer před usnutím
projít myslí, co přes den udělal. Kdo žije ve shonu obchodu či zábav, aniž se rozpomíná na svou minulost
a spíše svůj život stále jen odmotává, ten ztrácí jasnou rozvahu: jeho mysl upadá v chaos a do jeho
myšlenek vchází jistá zmatenost, což plodí jeho úryvkovitou, fragmentární, jaksi na drobno rozsekanou
konverzaci. Případ je o to častější, čím větší je jeho vnější neklid, množství dojmů, a čím menší je vnitřní
činnost jeho ducha.
Sem patří také postřeh, že po delší době, když pominuly poměry a okolnosti, jež na nás působily, nejsme
už schopni vyvolat si dojmy a nálady, které v nás vzbudily, ale můžeme si vzpomenout na své vlastní, jimi
vyvolané projevy. Ty jsou jejich výsledkem, výrazem a měřítkem. Proto by je paměť či papír měly
pečlivě uchovávat. Κ tomu jsou velmi užitečné deníky.
9) Vystačit si sám sebou, být si vším ve všem a moci prohlásit omnia mea mecum porto, je jistě pro naše
štěstí nejpotřebnější vlastnost: proto není nikdy příliš časté opakování Aristotelova výroku (Eth. Eud. 7,
2) η ευδαιμονια των αυταρκων εστι (Štěstí je v soběstačnosti.). (Je to ν podstatě i myšlenka krásně
vyjádřená v Chamfortově sentenci, kterou jsem postavil jako motto tohoto pojednání.) Neboť jednak se
člověk nemůže s jistotou spolehnout na nikoho než na sebe, a jednak jsou obtíže a nevýhody, rizika a
mrzutost, která s sebou nese společnost, nespočetné a nevyhnutelné.
Není zvrácenější cesty ke štěstí než život ve velkém světě, v bouření a hýření (high life): má totiž za cíl
přeměnit naši žalostnou existenci na sled radostí, požitků a potěšení, přičemž zklamání na sebe nemůže
nechat Čekat, stejně jako to, co je obligátně doprovází, vzájemné obelhávání. *
* Jako se naše tělo zahaluje v šatech, tak náš duch ve lži. Naše mluvení, konání, naše celá by tost je ve lži: a teprve přes tento obal se občas může ukázat naše pravé smý šlení, jako přes šaty tvar těla.
Každá společnost především nutně vyžaduje vzájemné přizpůsobení a nahřátí: proto čím větší, tím
fádnější. Zcela sám sebou může být každý, jen pokud je sám: kdo tedy nemiluje samotu, nemiluje také
svobodu: neboť jen když je člověk sám, je svobodný. Nucení je neoddělitelné nebezpečí každé
společnosti a každá vyžaduje oběti, jež jsou tím těžší, čím významnější je vlastní individualita. Proto
bude každý v přesné proporci k hodnotě vlastní osoby prchat před samotou, snášet ji, nebo milovat.
Neboť ubožák v ní pocítí celou svou ubohost, velký duch plně svou velikost, zkrátka každý to, čím je.
Dále. čím výše kdo stojí na žebříčku přírody, tím je osamělejší, a sice bytostně a nevyhnutelně. Potom je
ovšem pro něj dobrodiním, když fyzická osamělost odpovídá duševní: v opačném případě na něho působí
obvyklé okolí heterogenních bytostí rušivě, ba nepřátelsky, vylupuje mu jeho vlastní osobnost a nemá mu
dát co za náhradu. A potom, zatímco příroda ustavila mezi lidmi ty nejširší rozdíly, v moralitě a
intelektualitě, klade je společnost bez ohledu na to všechny na stejnou rovinu, nebo spíše místo
přirozených rozdílů zavádí umělé rozdíly, stupně stavu a hodnosti, které jsou často diametrálně odlišné od
žebříčku hodnocení přírody. Při tomto uspořádání si stojí velmi dobře ti, které postavila příroda nízko,
avšak ti nemnozí, které postavila vysoko, přijdou zkrátka; proto se tito lidé snaží vyhýbat společnosti a
v každé, pokud je početná, převládá obyčejnost. Co velkým duchům ztrpčuje společnost, je rovnost práv,
tedy nároků, při nerovnosti schopností, tedy (společenských) výkonů druhých. Takzvaná dobrá společnost
nechává platit přednosti každého druhu, jen ne duševní, ty jsou dokonce něco jako kontraband. Tahle
společnost nás zavazuje k nekonečné trpělivosti se vší pošetilostí, bláznovstvím, zvráceností a tupostí.
Naopak osobní přednosti mají žebrat o prominutí nebo se skrývat; neboť duchovní převaha zraňuje
pouhou svou existencí, bez jakéhokoli přičinění vůle. Společnost, nazývající se dobrou, má tedy nejen tu
nevýhodu, že nám nabízí lidi, které nemůžeme chválit ani milovat, ale ani nepřipouští, abychom byli sami
sebou, jak je naší povaze přiměřené; spíše nás nutí, abychom se kvůli shodě s ostatními scvrkli či
dokonce znetvořili. Duchaplné řeči nebo nápady patří jen do duchaplné společnosti: v obyčejné jsou
přímo nenáviděny, neboť kdo se chce takové společnosti zalíbit, je naprosto nutné, aby byl povrchní a
omezený. V takové společnosti se proto musíme se silným sebezapřením zříci tří čtvrtin svého já,