Aforismy k životní moudrosti

nezměnitelný. Proto tedy, abychom mohli žít mezi lidmi, musíme nechat existovat a uplatnit se každého
člověka, s jeho danou individualitou, ať je jakákoli, a smíme pouze myslet na její využití, jak to dovoluje
její druh a povaha, nesmíme však doufat v její změnu, ani ji celkově zatracovat. To je pravý smysl
výroku: „Žít a nechat žít!" Úkol to však není tak snadný, jak je oprávněný, a šťasten je ten, kdo se mnohým
individualitám může navždy vyhnout. - Abychom se naučili snášet lidi, cvičme zatím svou trpělivost na
neživých předmětech, které se mechanickou nebo jinou fyzickou nutností tvrdě vzpírají našemu konání;
příležitost k tomu máme každý den. Takto osvojenou trpělivost bychom se pak měli učit přenášet na lidi a
přivykat si na myšlenku, že i když nám překážejí, vadí nám právě z takové přísné, přírodní nutnosti, jako
je tomu u neživých věcí. Proto je stejně pošetilé rozčilovat se nad jejich jednáním, jako nad kamenem,
který se nám valí do cesty. U mnoha je nejlepší si myslet: „Nezměním tě, tedy tě chci aspoň využít."
22) Je s podivem, jak snadno a rychle se při hovoru mezi lidmi projevuje homogennost či heterogennost
ducha a mysli: lze to vycítit na každé maličkosti. Ať se rozhovor týká nejodtažitějších, nejlhostejnějších
věcí, mezi bytostně heterogenními se téměř každá věta, kterou jeden pronese, druhému bude více či méně
nelíbit a mnoho z nich jej přímo rozčílí. Homogenní naopak ihned a ve všem cítí jistou shodu, která při
zvlášť velké stejnorodosti splývá v dokonalou harmonii či dokonce unisono. Z toho se především
vysvětluje, proč jsou zcela obyčejní lidé tak družní a všude snadno nacházejí dobrou společnost, správné,
milé, řádné lidi. U neobyčejných lidí je tomu naopak, a to tím více, čím více vynikají, takže se jen občas
mohou pořádně zaradovat, že v druhém našli aspoň jednu stejnorodou žilku, byť byla sebemenší! Neboť
každý může znamenat pro druhého jen tolik, kolik on pro něj. Opravdoví velcí duchové létají jako orli
sami ve výšinách.
Za druhé z toho lze pochopit, jak se stejně smýšlející tak rychle shledají, jako by k sobě byli vzájemně
přitahováni magnetickou silou: spřízněné duše se zdraví už zdálky. Nejčastěji to lze ovšem pozorovat
u lidí s malým rozumem nebo špatnými vlohami, ale to jen proto, že se vyskytují v houfech, kdežto lepší a
vynikající povahy jsou vzácné. Tedy např. ve velkém společenství, založeném na praktických účelech, se
dva darebáci poznají tak rychle, jako by nosili rozlišovací znaky, a hned se dají dohromady, aby kuli
podvod či zradu. Představme si, per impossibile, velkou společnost samých velmi rozumných a
duchaplných lidí, až na dva hlupáky, kteří jsou také s nimi; ti pocítí vzájemné sympatie a brzy se každý
z nich bude ve svém srdci těšit, že potkal alespoň jednoho rozumného. Skutečně je pozoruhodné být
svědkem, jak se dva morálně a intelektuálně zaostalí lidé na první pohled hned poznají, horlivě usilují
přiblížit se k sobě, přátelsky a radostně se zdraví, jdou si vstříc, jako by byli staří známí - je to tak
nápadné, že je člověk v pokušení věřit podle buddhistického učení o metempsychóze, že už byli přátelé
v nějakém dřívějším životě.
Co však i při mnohém souladu lidi od sebe odděluje a plodí mezi nimi i přechodnou disharmonii, je
rozdílnost okamžité nálady, jež je téměř vždy u každého jiná v závislosti na přítomné situaci, na tom, čím
se zrovna zabývají, na okolí, tělesném stavu, právě probíhajícím myšlenkovém pochodu atd. Z toho i mezi
nejharmoničtějšími osobnostmi vznikají disonance. K odstranění takové poruchy a nastolení vyváženého
ovzduší by mělo přispět vyšší vzdělání. Co dokáže stejná nálada pro družné společenství, si lze ověřit na
tom, že i početná společnost je podnícena k vzájemné sdílnosti a upřímné účasti za všeobecné pohody,
jakmile všechny současně a stejným způsobem ovlivní něco objektivního, ať to je nebezpečí nebo naděje,
či nějaká zpráva, neobvyklý pohled, divadelní hra, hudba či cokoli jiného. To totiž vyvolá univerzální
jednotu naladění, převažující nad všemi soukromými zájmy. Při nedostatku takového objektivního
působení se zpravidla sahá k subjektivním prostředkům, a potom jsou obvyklým prostředkem vyvolání
družné nálady ve společnosti lahve. K tomuto účelu dokonce slouží i čaj a káva.
Právě z takové disharmonie, kterou tak snadno vnáší do lidského společenství rozdílnost momentální
nálady, lze částečně vysvětlit, proč ve vzpomínce oproštěné od všech těchto rušivých, i když přechodných