Aforismy k životní moudrosti

Proto říká o sobě Horatius:
Gemmas, marmor, ebur, Thy rrhena sigilla, tabellas,
Argentum, vestes Gaetulo murice tinctas,
Sunt qui non habeant, est qui non curat habere; *
* Drahokamy, mramor, slonovina, tyrhénské sošky, obrazy, stříbro, to ať nemám a nechci mít.
a Sókratés prohlásil při pohledu na prodej luxusního zboží: „Kolik toho existuje, co nemám za nutné."
Pro naše životní štěstí je tedy to, co jsme, osobnost, naprosto první a nejpodstatnější; - již proto, že je
stálá a působí za všech okolností: k tomu však není, jako dobra jiných druhů, podřízena osudu a nemůže
nám být odňata. Potud lze její hodnotu nazvat absolutní, v protikladu k druhým dvěma pouze relativním.
Z toho vyplývá, že na člověka má vnější okolí mnohem menší vliv, než se obvykle míní. Pouze všemocný
čas vykonává i zde svá práva: jemu podléhají postupně tělesné i duchovní přednosti: jedině morální
charakter zůstává jím nedotčený. V tomto ohledu by ovšem měla dobra dvou posledních rubrik, jako ta,
jež čas bezprostředně neloupí, před prvním jistou přednost. Někdo druhý by v tom mohl najít, že jako
dobra kladená v objektivním jsou podle své povahy dosažitelná a každý má alespoň možnost vlastnit je;
zatímco naproti tomu subjektivní není vůbec v naší moci, nýbrž je záležitostí jure divino, které je pro celý
život neměnné; takže zde neúprosně platí tento výrok:
Jak v onen den, jenž světu propůjčil té,
slunce a oběžnice k sobě stály,
tak rozvil ses a rostl zákonitě
dle řádu, jakým dny tvé započaly.
Tím musíš být, nic tebe nezbaví tě,
to Siby lly, to proroci již znali.
A žádný čas ni síla neponičí
raženou formu, jež dál živně klíčí.
Goethe (Básně, Západový chodní díván, Praha 1955, s. 24-25)
Jediné, co je v tomto ohledu v naší moci, je k co nejlepšímu prospěchu využít nám danou osobnost,
sledovat jen jí odpovídající snahy a usilovat o jí přímo úměrný druh vzdělání, každému jinému se vyhnout
a zvolit si stav, zaměstnání a způsob života, který jí odpovídá.
Muž obdařený herkulovskou, neobyčejnou svalovou silou, který je vnějšími poměry donucen k sedavému
zaměstnání, k drobné, mučivé ruční práci nebo ke studiu a k práci hlavou, které vyžadují zcela jiné, u něj
nevyvinuté síly, tedy člověk, který musí své vynikající síly nechat nevyužity, ten se bude celý život cítit
nešťastný; ještě více však ten, u něhož jsou ve velké převaze intelektuální síly a který je musí nechat
nevyvinuty a nevyužity, aby vedl nějaký obyčejný obchod, který nevyžaduje žádnou intelektualitu, nebo
vykonával tělesnou práci, k níž jeho síly nedostačují. Přesto i zde, zejména v mládí, je třeba vyvarovat se
nadsazeného předpokladu o přemíře sil, které člověk nemá.
Z rozhodné převahy naší první rubriky nad oběma ostatními však také vyplývá, že je moudré pracovat
spíše na zachování svého zdraví a na vzdělání svých schopností, než na získávání bohatství; to však nelze
vykládat tak, že bychom měli opustit získávání nutného a úměrného. Ale vlastní bohatství, tj. velký
nadbytek, málo přispívá k našemu štěstí; proto se mnozí boháči cítí nešťastní, jelikož jsou bez vlastního
duchovního vzdělání, bez znalostí a tedy bez jakéhokoli objektivního zájmu, který by je mohl uschopňovat
k duchovnímu zaměstnání. Neboť co může bohatství vykonat ještě nad uspokojení skutečných a
přirozených potřeb, má nepatrný vliv na naše vlastní blaho: to je spíše rušeno mnoha nevyhnutelnými
starostmi, jež s sebou přináší udržování velkého majetku. Přesto však se lidé tisíckrát více snaží
o rozšíření svého bohatství, než o rozšíření duchovního vzdělání, i když je přece zcela jisté, že mnohem