Aforismy k životní moudrosti

nepřítelem dobrého). Ano, z toho lze dokonce odvodit základní myšlenku kyniků, jak jsem ji vyložil ve
svém hlavním díle, sv. 2, kap. 16. Neboť co přimělo kyniky k odmítnutí všech požitků, když ne právě
myšlenka na bolesti s nimi spojené (v kratší či delší perspektivě), přičemž se jim zdálo mnohem
důležitější jít z cesty bolestem, než dosáhnout požitků? Byli hluboce zasaženi poznáním negativity požitků
a pozitivity bolesti; proto činili důsledně vše pro vyhnutí se zlu. K tomu ovšem pokládali za nezbytné
úplné a záměrné zřeknutí se požitků, protože v nich spatřovali lapací sítě, které nás vydávají všanc
bolestem.
Jak říká Schiller, všichni jsme zrozeni v Arkadii: tj. vstupujeme do světa plni nároků na štěstí a slast a
chráníme si pošetilou naději, že je prosadíme. Zpravidla však brzy přijde osud, nešetrně nás popadne a
poučí nás, že nic není naše, nýbrž všechno jeho, neboť má nesporné právo nejen na všechen náš majetek a
zisk, na ženu a děti, ale dokonce i na ruce a nohy, oči a uši, ba na nos mezi očima. Po nějakém čase však
každopádně přijde zkušenost a přinese poznání, že štěstí a požitek jsou jen fata morgana, která je vidět jen
z dálky, jakmile se však k ní přiblížíme, zmizí; že realitami jsou naopak utrpení a bolest, že jsou
zastoupeny přímo a nepotřebují žádnou iluzi ani očekávání. Přinese-li toto poučení ovoce, pak se
přestaneme honit za štěstím a požitkem a pomýšlíme spíše na to, jak co možná zamezit bolesti a utrpení.
Potom poznáme, že to nejlepší, co má svět k nabídnutí, je bezbolestná, pokojná, snesitelná existence a
v zájmu jejího jistějšího dosažení omezíme nároky jen na ni. Neboť k tomu, aby se člověk nestal velmi
nešťastným, je nejjistějším prostředkem, nevyžadovat být velmi šťastný. To také poznal Goethův přítel
z mládí Merck, když napsal: „Ohyzdné nároky na blaženost, a to v míře, o níž sníme, kazí všechno, na
tomto světě. Kdo se od nich může odtáhnout a netouží po ničem, než po tom, co má před sebou, může se
probít." (Briefe an und von Merck, s. 100). Proto je radno snížit své nároky na požitek, majetek,
postavení, čest atd., aby byly zcela úměrné, protože právě usilování a zápolení o štěstí, lesk a požitek je
to, co přivádí k velkému neštěstí. Je to radno a moudré již proto, že být velmi nešťastný je snadné, naopak
velmi šťastný ani ne těžké, nýbrž zcela nemožné. Velkým právem tedy pěje básník životní moudrosti:
Auream quisquis mediocritatem
Dilligit, tutus caret obsoleti
Sordibus tecti, caret invidenda
Sobrius aula.
Saevius ventis agitatur ingens
Pinus: et celsae graviore casu
Decidunt turres: feriuntque summos
Fulgura montes. *
* Zlato si oblíbí kdokoli průměrný , člověk zabezpečený je prost bezcenného krytu špíny, je prost závisti, skromnou nádobou. Příval bouře vy vrátí ohromnou sosnu: a vysoké věže sklátí náhoda: a všechny blesky bijí do hor.
Kdo však přijal úplně učení mé filosofie a tedy ví, že naše celé bytí je něco, co by bylo lepší, kdyby
nebylo, a které popírat a odmítat je moudrostí, ten nebude hájit velké očekávání od žádné věci nebo stavu,
po ničem na světě nebude vášnivě usilovat, ani vznášet velké nářky nad tím, že nějakou věc minul, nýbrž
bude proniknut Platónovým výrokem „... žádná z lidských záležitostí nestojí za velké úsilí..." (Ústava X,
604) * , jakož i těmito verši:
Rozply nul-li se ti svět majetku,
netrap se tím, to není nic;
A získal-li jsi majetek,
netěš se z toho, není to nic.
Jdou bolesti a zisky,
jdou světem, to není nic.
* Ústava, Praha 1993. s. 452
Anvari Soheili (viz motto k Sádího Gulistánu) Co však nám zvlášť ztěžuje dosáhnout tohoto spásného
poznání, je již výše zmíněné pokrytectví světa, jež by se proto mělo mladým včas odhalovat. Veškerá
nádhera je pouhé zdání, jako divadelní dekorace, a podstata věci chybí. Např. lodi ověnčené vlajkovými
fábory, výstřely z kanonů, osvětlení, bubny a trumpety, jásot a pokřik atd., to vseje vývěsní tabule, náznak,
hieroglyf radosti, ale radost v tom většinou není: ona sama se zřekla slavnosti. Kde se skutečně nalezne,