Aforismy k životní moudrosti

Básně, Západovýchodní díván, Praha 1955, s. 212 Člověk vidí, za jak mnoho vděčí lidé právě popsanému
druhu principu cti; neboť tento princip srovnává s těmi, kteří by jinak byli v každém ohledu nedosažitelní.
- Jestliže někdo takový haní, tj. druhému přiřkne nějakou špatnou vlastnost, pak to platí jako objektivně
pravdivý a zdůvodněný soud, pravomocný dekret, ba, zůstane pravdivým a platným pro celou budoucnost,
pokud se nesmyje krví: tj. pohaněný zůstává (v očích všech „lidí cti") tím, čím ho nazval hanobitel (i
kdyby to byl poslední ze synů země): neboť „to na sobě strpěl" (to je terminus technicus). Proto jím nyní
„lidé cti" budou naprosto pohrdat, vyhýbat se mu jako nakaženému, tj. nahlas a veřejně se zdráhat jít do
společnosti, kam má přístup on atd.
Původ tohoto výjimečného základního náhledu, myslím, budu moci odvodit z toho, že (podle C. S. von
Wächterových „Beiträge zur deutschen Geschichte, besonders des deutschen Strafrechts" 1845) ve
středověku až do 15. století při kriminálních procesech neměl žalobce prokazovat vinu, nýbrž obžalovaný
svou nevinu. To se mohlo dít očistnou přísahou, k níž bylo však třeba ještě spolupřísežníků
(consacramentales), kteří odpřísáhli své přesvědčení, že není schopen žádné křivé přísahy. Pokud
spolupřísežníky neměl, nebo pokud je žalobce nebral za platné, pak nastoupil Boží soud a to obvykle
prostřednictvím souboje. Neboť obžalovaný byl nyní „zhanobený" a měl se očistit. Zde vidíme původ
pojmu zhanobení a celý vznik věci, jaká má ještě dnes mezi „lidmi cti" své místo, jen s vynecháním
přísahy. Právě zde se také ukazuje vysvětlení obligátního vysokého rozhořčení, s nímž „lidé cti" přijímají
výtku lži a vyžadují za ni krvavou pomstu, k níž při všednosti lží dochází jen velmi vzácně, ale zvláště
v Anglii vyrostla až k hluboce zakořeněné pověře. (Ve skutečnosti by každý, kdo za výtku lži hrozí smrtí,
nesměl v životě lhát.) Totiž v oněch kriminálních procesech středověku byla kratší forma, kdy obžalovaný
žalobci odporoval: „Ty lžeš", což potom šlo ihned k rozsouzení Božímu soudu: proto se také píše, že
podle rytířského kodexu cti po výtce lži musí přijít ihned na pořad zbraně. - Tolik, co se týče hanění.
Existuje však ještě dokonce něco horšího než hanění, něco tak hrozného, že bych kvůli pouhé zmínce
o tom v kodexu rytířské cti měl „lidi cti" požádat o prominutí, neboť vím, že při pouhé myšlence na to jim
naskočí husí kůže a zježí se vlasy, neboť je to summum malum, zlo největší na světě a horší než smrt a
prokletí. Je totiž možné, horribile dictu (strašné to vypsat) že jeden druhému dá políček nebo ránu. To je
odporná událost a vede k dokonalé smrti cti. Jestliže všechny jiné újmy na cti mohla zhojit již spuštěná
krev, tato ke svému úplnému zahojení vyžadovala naprosto smrtelný úder.
3) Čest nemá naprosto nic co do činění s tím, co je člověk o sobě a pro sebe, nebo s otázkou, zda by se
jeho morální povaha mohla jednou změnit, a všemi takovými puntičkářskými dotazy; nýbrž, když je
zraněna nebo ztracena, může být opravdu brzy a dokonale získána zpět, když se jen člověk rychle přičiní,
jediným univerzálním prostředkem, soubojem. Není-li však hanobitel ze stavů, které se hlásí ke kodexu
rytířské cti, nebo pokud už jednou jednal v rozporu s ním, pak se může poškozený, ať už se jednalo
o urážku činem nebo pouze slovní, pustit do operace jistotně zaručující navrácení cti, když, je-li ozbrojen,
hanobitele na místě, a ještě i hodinu potom, probodne. Kromě toho však, nebo chce-li se vyhnout tomuto
kroku kvůli vzniklým nepříjemnostem, nebo když si pouze není jist, zda se hanobitel podrobí zákonům
rytířské cti, či ne, má ještě konejšivý prostředek, „výhodu". Ta spočívá v tom, že pokud byl hanobitel
hrubý, on může být ještě znatelně hrubší: nejde-li to už s urážkami dál, udeří ho, a to je také přechod
k záchraně cti: políčky vyléčí ranami holí, ty pak ranami býkovcem: i proti těm někteří nají za vyzkoušené
poplivání. Jen pokud člověk s těmito prostředky už nepřijde včas, musí přistoupit ke krvavé operaci.
Konejšivá metoda má svůj základ vlastně v následující mravní zásadě.
4) Jako je být potupen hanbou, tak je tupení ctí. Např. ať je na straně mého protivníka pravda, právo a
rozum, já ho však tupím, pak musí jít toto vše stranou a právo a čest je na mé straně: potupený naopak
zatím svou čest ztratil - než ji znovu ustaví, třeba ne právem a rozumem, ale pistolí a kordem. Proto je
hrubost vlastnost, která v záležitosti cti nahrazuje každou jinou, nebo ji převažuje: nejhrubší má vždycky
pravdu: quid multa? (nakolik?) Ať někdo provede jakoukoli hloupost, nezdvořilost, špatnost - hrubostí ji