Aforismy k životní moudrosti

Právě proto je závist zaměřená na osobní přednosti nejnesmiřitelnější, jakož i nejpochybnější. Dále sama
povaha vědomí je stálá a trvalá a individualita působí nepřetržitě, trvale, více či méně v každém
okamžiku: vše jiné naopak působí vždy jen dočasně, příležitostně, pomíjivě a k tomu ještě podléhá
střídání a změnám: proto říká Aristoteles: η γαρ φυσισ βέβαια, ου τα χρήματα (nam natura perennis est,
non opes). * Eth. Eud. VII, 2. Na tom spočívá to, že neštěstí, které na nás přišlo pouze z vnějšku, snášíme
s větším duševním klidem, než neštěstí, jež jsme si zavinili sami: neboť osud se může změnit, ale vlastní
povaha nikdy. Proto jsou subjektivní dobra, jako ušlechtilý charakter, bystrá hlava, šťastný temperament,
veselá mysl a dobře založené, zdravé tělo, tedy vůbec mens sana in corpore sano (Juvenalis, Sat. X,
356), pro naše štěstí to první a nejdůležitější; proto bychom měli mnohem více myslet na jejich podporu a
udržení, než na vlastnění vnějších statků a vnější čest.
* Pevná je příroda, nikoli moc.
Co nás z toho všeho nejbezprostředněji oblažuje, to je veselá mysl: neboť tato dobrá vlastnost se sama
okamžitě odměňuje. Kdo je právě veselý, má k svému veselí vždy příčinu: totiž právě tu, že je veselý.
Jako tato vlastnost nic nemůže tak dokonale nahradit každé jiné dobro; zatímco ji samu nelze nahradit
ničím. Když je někdo mladý, krásný a bohatý a my chceme posoudit jeho štěstí, ptáme se, zda je přitom
veselý: je-li naproti tomu veselý, pak je jedno, zda je mladý či starý, rovný či křivý, chudý či bohatý; je
šťastný. V raném mládí jsem jednou otevřel jednu starou knihu a tam stálo: „kdo se hodně směje, je
šťastný, a kdo hodně brečí, je nešťastný" - velmi jednostranné tvrzení, které jsem však kvůli jeho prosté
pravdě nemohl zapomenout, nakolik je to také superlativ banality. Proto také máme vždy otvírat dveře
veselosti: neboť nikdy nepřijde v nepravý čas; místo abychom často pomýšleli, jak zabránit jejímu
vstupu, když chceme nejprve vědět, zda také máme v každém ohledu příčinu být spokojeni; nebo také když
se bojíme, abychom nebyli vyrušeni ze svých vážných úvah a důležitých starostí: co tím však vylepšíme,
je velmi nejisté, zatímco veselost je bezprostřední zisk. Jedině ona je jakousi hotovou mincí štěstí a ne,
jako všechno ostatní, pouze směnkou; protože jen ona bezprostředně obšťastňuje v přítomnosti; pročež je
nejvyšším dobrem svou podstatou, jejíž účinnost má formu nedělitelné přítomnosti mezi dvěma
nekonečnými časy. Tedy nabývání a vyžadování tohoto statku bychom měli dávat přednost před každou
jinou snahou. Nyní je jisté, že k veselosti nepřispívá nic méně než bohatství a nic více než zdraví: mezi
nízkými, pracujícími vrstvami, tištěnými k zemi jsou veselé a spokojené tváře; v bohatých a vznešených
jsou doma tváře omrzelé. Tedy především bychom se měli snažit zachovat si vysoký stupeň dokonalého
zdraví, když jeho květy přinášejí veselost. Prostředkem k tomu je známé vyvarování se všech excesů a
prostopášností, všech prudkých a nepříjemných hnutí mysli, také všeho příliš velkého či trvalého
duchovního úsilí, denně dvě hodiny hbitého pohybu na čerstvém vzduchu, studené koupele a podobné
dietetické prostředky. Bez příslušného každodenního pohybu nelze zůstat zdravý: všechny životní procesy
vyžadují ke svému patřičnému průběhu pohyb jak částí, v nichž probíhají, tak celku. Proto říká Aristoteles
právem: o βιος εν τη κινησει εστι. Život spočívá ν pohybu a má ν něm svou podstatu. V celém nitru
organismu vládne neustálý čilý pohyb: srdce ve své složitě zdvojené systole a diastole bije pevně a
neúnavně; svými osmadvaceti údery prožene veškerou krev celým velkým a malým oběhem; plíce pumpují
bez ustání jako nějaký parní stroj; střeva se stále kroutí v peristaltickém pohybu; všechny žlázy neustále
sají a vylučují, i mozek vykonává dvojitý pohyb každým tepem a nadechnutím. Když se v případě
nesčetných sedících lidí zcela nedostává vnějšího pohybu, dochází ke křiklavému a zkaženému nepoměru
mezi vnějším klidem a vnitřním shonem. Neboť neustálý vnitřní pohyb potřebuje podporu vnějšího: onen
nepoměr je však analogický tomu, když v důsledku nějakého afektu se to v našem nitru vaří, my však na
sobě vnějškově nesmíme nechat nic znát. Dokonce i stromy, aby prospívaly, potřebují pohyb větru. Přitom
platí pravidlo, které lze nejstručněji vyjádřit latinsky: omnis motus, quo celerior, eo magis motus * -
* Veškerý pohy b je tím účinnější, čím je rychlejší.
Nakolik naše štěstí závisí na veselé náladě a ta na zdravotním stavu, nás poučí srovnání dojmů, které