Aforismy k životní moudrosti

„Ani milovat, ani nenávidět", obsahuje polovinu vší chytrosti světa: „nic neříkat a ničemu nevěřit", je
druhá polovina. Ovšem takovému světu, který učinil nutnými pravidla jako tato a následující, člověk rád
ukáže záda.
45) Nechat projevit hněv či nenávist ve slovech nebo v mimice není užitečné, naopak nebezpečné,
nemoudré, směšné, sprosté. Hněv či nenávist bychom tedy neměli ukázat nikdy jinak než činy. To můžeme
provést tím dokonaleji, čím dokonaleji se vyhneme prvnímu. - Jedině studenokrevná zvířata jsou
jedovatá.
46) Parler sans accent (mluvit bez důrazu.): toto staré pravidlo lidí protřelých světem má za cíl,
abychom nepřenechávali rozumu jiných, co jsme chtěli říci: ten je pomalý a odchází od věci dříve, než je
hotov. Naopak parler avec accent (mluvit s důrazem) znamená mluvit k citům, kde potom všechno
dopadne obráceně. Mnohý dokonce může se zdvořilými gesty a přátelským tónem vyslovit skutečné
hlouposti, aniž by mu hrozilo bezprostřední nebezpečí.
D. Co se týče našeho chování vůči běhu světa a osudu
47) Ať už lidský život přijme jakoukoli formu, vždy má tytéž prvky, a proto je v podstatě všude týž, ať jej
člověk vede v chatrči nebo u dvora, v klášteře nebo u armády. Ať jsou jeho události, dobrodružství, štěstí
a neštěstí jakkoli rozmanité, přece je to s ním jako s cukrářským zbožím. Ať je ho jakkoli mnoho a
rozmanitý počet dokonce nakadeřených a pestrých figurek, všechno je z jednoho těsta a co jednomu
vyhovuje, je tomu, co druhému odporuje, mnohem podobnější, než si ten při vyprávění myslí. Události
našeho života se také podobají obrázkům v kaleidoskopu, v němž při každém otočení vidíme něco jiného,
vlastně však máme před očima vždy totéž.
48) Jsou tři světové síly, říká velmi trefně jeden starověký myslitel: συνεσις, κρατος, και τυχη, chytrost,
síla a štěstí. Myslím, že to poslední zmůže většinu. Neboť naši životní cestu lze přirovnat k plavbě lodi.
Osud, τυχη, secunda aut adversa fortuna (příznivá či nepříznivá štěstěna), hraje roli větru, neboť nás
rychle žene daleko dopředu či vrhá daleko zpět a naše vlastní úsilí a namáhání proti němu zmůže jen
málo. Naše usilování má totiž roli vesla: i když jsme díky jeho mnohohodinové práci urazili nějakou cestu
kupředu, vrhne nás náhlý náraz větru právě tak daleko zpět. Je-li naopak vítr příznivý, žene nás natolik, že
vesla nepotřebujeme. Tuto moc štěstí vyjadřuje nedostižně jedno španělské úsloví: da ventura a tu hijo, y
echa lo en la mar (popřej svému synovi štěstí a hoď ho do moře).
Náhoda je zřejmě zlá moc, které má člověk ponechat tak málo, jak je to jen možné. Kdo je však mezi
všemi dárci jediný, který, když dává, nám zároveň co nejzřetelněji ukáže, že na jeho dary nemáme vůbec
žádný nárok, že za ně můžeme vděčit ne své důstojnosti, nýbrž zcela jedině jeho dobrotě a poctě, a že
právě z toho si můžeme vytvářet radostné naděje, že s pokorou přijmeme ještě další nezasloužené dary? -
To je náhoda: ovládá královské umění dávat najevo, že proti jejímu vkusu a poctě jsou všechny zásluhy
bezmocné a nic neplatí. -
Když člověk pohlédne zpět na svou životní cestu, přehlédne tento „běh bludným labyrintem" a musí vidět
jak mnohé pominulé štěstí, tak mnohé způsobené neštěstí, může snadno v námitkách vůči sobě dojít příliš
daleko. Neboť náš životní běh není vůbec naše vlastní dílo, nýbrž produkt dvou faktorů, totiž řady
událostí a řady našich rozhodnutí, které stále zasahují jedna do druhé a vzájemně se modifikují. Κ tomu
ještě přistupuje, že v obou je náš horizont velmi omezený, neboť svá rozhodnutí nemůžeme zdaleka
předvídat a ještě méně události, nýbrž z obojího vlastně doopravdy známe jen to přítomné. Proto, pokud
náš cíl leží ještě daleko, nemůžeme směřovat přímo na něj, nýbrž můžeme nabrat směr jen aproximativně
a podle dohadů, musíme tedy často lavírovat. Totiž všechno, čeho jsme schopni, je přijímat svá
rozhodnutí vždy podle míry přítomných okolností v naději, že je vystihneme tak, aby nás přivedla blíže
k našemu hlavnímu cíli. Tak lze většinou události a naše základní úmysly přirovnat k dvěma silám