Aforismy k životní moudrosti

nejvyšších míst) jsou daleko pod hodnotou jejich výkonů. Druhá polovina jim je proto splácena ctí. Ta je
zastoupena především tituly a řády, v širším smyslu stavovskou ctí vůbec. Pro tuto stavovskou čest je
však souboj potřebným náručním koněm. Proto má také svou přípravku již na univerzitách. Oběti soubojů
tedy vyrovnávají svou krví deficit platů.
Pro úplnost je třeba se zde ještě zmínit o národní cti. Je to čest celého národa jako části společenství
národů. Jelikož tu není žádné jiné forum než moc a každý člen musí svá práva hájit sám, spočívá čest
jednoho národa nejen v získaném mínění, že mu lze důvěřovat (kreditu), ale i v tom, že je třeba se ho
obávat: proto nesmí být zásahy do jeho práv nikdy zůstat nepotrestány. Jeho čest slučuje tedy čest
občanskou i rytířskou.
Κ tomu, co kdo představuje, tj. je v očích světa, jsme výše počítali na posledním místě slávu. Měli
bychom tedy probrat ještě ji. - Sláva a čest jsou dvojčata; avšak jako Dioskúrové, z nichž Pollux byl
nesmrtelný a Kastor smrtelný, je sláva nesmrtelnou sestrou smrtelné cti. Ovšem to je třeba rozumět jen
u slávy nejvyššího rodu, u slávy vlastní a opravdové, neboť existuje i sláva různým způsobem prchavá. -
Čest se dále týká pouze takových vlastností, které se za stejných poměrů žádají od každého; sláva pak
takových, jež nelze žádat po nikom; čest takových, které si každý může veřejně přičítat sám; sláva
takových, na něž si žádný člověk sám nemůže klást nároky. Zatímco naše čest dosahuje tam, kde je o nás
povědomost, tak naopak sláva před sebou povědomost šíří a roznáší ji tak daleko, kam až sama dospěje.
Na čest má nárok každý; na slávu jen ten výjimečný: neboť sláva se dosahuje jen mimořádnými výkony.
Těmi jsou buď činy, nebo díla: dvě cesty ke slávě. Κ cestě činů uschopňuje především velké srdce;
k cestě děl velká hlava. Každá z obou cest má své výhody a nevýhody. Hlavní rozdíl je ten, že činy
pomíjejí, díla zůstávají. I ten nejušlechtilejší čin má jen dočasný vliv, naopak geniální dílo žije,
blahodárně a povznášejícím způsobem působí po všechny časy. Na činy zůstanou jen vzpomínky, stále
slabší, zkreslenější a lhostejnější, které postupně musí zcela vyhasnout, pokud je nepřevezme historie a
neodevzdá je petrifikované budoucnosti.
Díla jsou naopak nesmrtelná a zejména v písemné podobě mohou přežít všechny časy. Po Alexandru
Velikém žije jméno a vzpomínka: ale Platón a Aristoteles, Homér a Horatius jsou ještě tu, bezprostředně
žijí a působí. Jsou tu védy se svými upanišádami: ale o žádném činu z jejich časů nás nedošla žádná
zpráva. *
* Proto je špatný m komplimentem, kdy ž - jako je to dnes v módě - se lidé domnívají, že díla uctí tím. titulují-li je činy. Neboť díla jsou bytostně vy ššího druhu. Čin je vždy jen jednáním na základě motivu, tedy jednotlivý , pomíjivý , a patří k obecnému a
původnímu elementu světa, k vůli. Naopak velké či krásné dílo je něco trvalého, protože má obecný vý znam a je stvořeno inteligencí, která vy stupuje z tohoto světa vůle jako nevinná, čistá pára. Vý hoda slávy činů je, že zpravidla nastoupí ihned jako
v silné explozi, zatímco sláva děl pomalu a postupně, nejprve tiše. potom stále hlasitěji a celé své síly často dosáhne teprve po stu letech: potom však přetrvá tisíciletí, jelikož díla zůstávají. Sláva činů naopak po první explozi přechází, je postupně slabší,
známá stále menšímu množství lidí, až nakonec vede jistý strašidelný život pouze v historii.
Druhou nevýhodou slávy činů je její závislost na příležitosti, která ji teprve umožňuje. Κ tomu se pojí, že
sláva činů se neřídí jen jejich vnitřní hodnotou, nýbrž také okolnostmi, které jim udělují důležitost a lesk.
Κ tomu je třeba podotknout, že jsou-li činy čistě osobní, jako ve válce, závisí jejich sláva na výpovědi
několika očitých svědků: ti nejsou hned po ruce a také nebývají vždycky spravedliví a nezaujatí. Naopak
činy mají výhodu, že jsou jako něco praktického v dosahu obecné lidské soudnosti; k jejich
spravedlivému ocenění tedy stačí jen správné předání dat, pokud ovšem nejsou jejich motivy správně
rozpoznány či zhodnoceny teprve později, jelikož k pochopení každého jednání patří znalost jeho motivů.
Opačně je tomu s díly: jejich vznik není závislý na příležitosti, ale pouze na jejich tvůrci a čím jsou, tím
také zůstanou, dokud budou existovat. Obtíž však spočívá v jejich posouzení a je tím větší, čím jsou
vyššího rodu: často totiž chybí kompetentní, nezaujatí a poctiví soudci. O slávě děl však nerozhoduje
jediná instance, ale je tu možnost odvolání. Neboť, jak už bylo řečeno, z činů se přenáší do budoucna jen
upomínka, a sice tak, jak ji tradují současníci, díla přecházejí do budoucnosti sama, tak jak jsou,
nepočítáme-li chybějící zlomky. U nich tedy nelze překroutit údaje a později odpadá i možný nepříznivý
vliv okolí při jeho vzniku. Mnohdy spíše teprve pozdější doba přinese pár vskutku kompetentních soudců,
kteří z důvodu své vlastní výjimečnosti mohou posuzovat díla ještě výjimečnější: své důležité hlasy