Aforismy k životní moudrosti

yly gladiátorské hry zrušeny: na jejich místo však v křesťanské době za zprostředkování Božího soudu
nastoupil souboj. Pokud gladiátorské hry přinášely kruté oběti pro obecnou zábavu, pak nyní se přinášela
krutá oběť obecnému předsudku, přičemž však nebyli obětováni zločinci, otroci a zajatci, ale svobodní a
šlechtici.
Že byl lidem ve starověku onen předsudek zcela cizí, dokazuje množství dochovaných rysů. Když např.
teutonský náčelník vyzval Maria k souboji, odpověděl mu tento hrdina takto: „Kdyby mě život omrzel,
mohl bych se oběsit", nabídl mu však jednoho rozložitého gladiátora, s nímž by mohl bojovat. (Freinsh.
suppl. in Liv. lib. LXVIII, c. 12.) V Plutarchovi čteme (Them. 11), že velitel loďstva Eurybiades, který se
hádal s Themistoklem, si ulomil hůl, aby ho udeřil; Themistokles mu to neoplatil, ale řekl: πατοίξον μεν
ουν, άκουσον δε: „Udeř mě, ale poslouchej." S jakou nevolí musí přece čtenář „cti" přitom postrádat
prohlášení aténského důstojnického sboru, že už pod Themistoklem nechce sloužit!
Zcela správně říká novější francouzský spisovatel: si quelqu'un s'avisait de dire que Démosthene fut un
homme d’honneur, on sourirait de pitié;... Cicéron n'était pas un homme d’honneur non plus. * (Soirées
littéraires, par C. Durnad. Roune 1828. Vol. 2, p. 300.)
* Jestliže někdo vysloví názor, že Démosthenés by l mužem cti. je směšný a politováníhodný :... o nic víc nebyl mužem cti Cicero.
Dále místo v Platónovi (Zákony IX, posledních šest stran, rovněž XI, p. 131 Bip.), o αικια, tj. o špatném
jednání, dostatečně ukazuje, že ve starověku neměli při takových věcech ani tušení o nějaké rytířské cti.
Se Sókratem se v důsledku častých disputací často skutečně špatně nakládalo, což však trpně snášel: když
jednou dostal kopanec, přijal ho s trpělivostí a řekl člověku, který se mu divil: „Kdyby mě byl kopl osel,
hnal bych ho před soud?" * (Diog. Laert. II, 21.)
* Životy, názory a vý roky proslulý ch filosofů, Pelhřimov 1997, s. 88.
„Na otázku, netupí-li ho ten a ten člověk, odpověděl: Nikoli, mne se to totiž netýká." (tamtéž, s. 94., ibid.
36). - Stobaios (Florileg., ed. Gaisford, Vol. I, p. 327-330) nám zachoval dlouhé místo z Musonia,
z něhož lze vidět, jak staří nahlíželi na urážky: neznali žádné jiné zadostiučinění než soudní; a moudří
muži pohrdali i tím. Ze staří neznali za utržené pohlavky žádné jiné zadostiučinění než soudní, je zřetelně
vidět z Platónova Gorgiy (s. 86 Bip.), kde je také (s. 133) na to vyjádřen Sokratův názor. Totéž vyplývá
také ze zprávy Cellia (XX, 1) o jistém Luciovi Veratiovi, který vytrestal nezbedníka, jenž bez podnětu
fackoval na ulici římské občany. Donutil ho, aby překvapeným lidem vyplatil bolestné ve výši 25 asů.
Kratés, slavný kynik, dostal od pěvce Nikodroma tak silný pohlavek, že mu na tváři zůstal rudý otisk: na
to si připevnil na čelo prkýnko s nápisem Νικοδρομοςεπολει (To učinil Nikodromos), čímž připravil
hráči na flétnu velkou ostudu, muži, kterého celé Atény uctívali jako domácího bůžka (Apul. Flor. p. 126
bip.). - Od Díogena ze Sinopé máme dopis Melesippovi o tom, že ho zbili opilí aténští synkové a že si
z toho nic nedělá. (Nota Casaub. ad Diog. Laert. VI, 33). - Seneca si bere v knize De constantia sapientis
podrobně na mušku urážku, contumelia, aby ukázal, že mudrc jí nedbá. V kapitole 14 říká: „At sapiens
colaphispercussus, quidfaciet?" quod Cato, cum Uli os percussum esset: non excanduit, non vindicavit
injuriam: nec remisit quidem, sedfactam negavit. *
*„Kdyby po mudrci hodili kamenem, co by udělal?", i kdy by Catovi zlomili kost: nerozhořčil by se, nepožadoval by soudní omluvu urážky : ani by ji nevrátil, ale odporoval by fakty.
„Ano," voláte, „to je pravý mudrc!" - Jste snad blázni? Ne, jste rozumní. -Vidíme tedy, že ve starověku
byl celý rytířský princip cti neznám, protože právě vždy zůstávali věrni nezaujatému, přirozenému náhledu
na věci, a tudíž si nenechali namluvit takové šosácké a zhoubné potvornosti. Proto také nemohli mít úder
do tváře za nic jiného, než čím je, malým fyzickým ublížením; zatímco v novější době se stal katastrofou,
tématem tragédií, např. v Corneillově Cidovi, také v jedné novější německé měšťácké truchlohře, která se
jmenuje „Moc poměrů", měla by se však jmenovat „Moc předsudků": když však jednou padne facka
v pařížském národním shromáždění, tak to otřese celou Evropou. Lidem „cti", kteří musí být rozladěni