Supplementum 3+4/2007 - Společnost pro pojivové tkáně

charakterizovaná zvýšenou kostní fragilitou.
Zvýšená fragilita je příčinou mnohočetných
zlomenin a častých biomechanicky
závažných deformit dlouhých nosných
kostí dolních končetin, ale i axiálního
skeletu a horních končetin. Řadí se mezi
kostní dysplazie se sníženou kostní hustotou,
které jsou uvedeny v 24. skupině
Mezinárodní nosologie a klasifikace konstitučních
chorob kostí (2 – Hall 2002).
Incidence OI tarda (I., III. a IV. neletální
typ podle Sillence) se odhaduje v rozmezí
1 : 25 000 – 1 : 40 000 živě narozených, OI
congenita (II. letální typ podle Sillence) 1
: 60 000 živě narozených dětí (3 – Mařík
2001). Údaje o výskytu choroby se u různých
autorů liší od prevalence 1/10 000
až po 1/20 000 či 1/50 000 (5 – Palička
1998). Prevalence všech typů je přibližně
6–7/100 000. Je evidentní, že výskyt lehkých
typů OI je podhodnocen, velké množství
případů uniká diagnóze (5 – Palička
1998). Etiologie a patogeneze syndromu
OI nebyla dosud plně objasněna. Základní
defekt spočívá v chybné biosyntéze kolagenu
typu I. Příčinou poruchy je genová
mutace (či více mutací), jež má za následek
funkční poruchu osteoklastů, chondroblastů,
fibroblastů, odontoblastů a ameloblastů.
Asi 70 % všech postižených jsou nositeli
mutací v genu COL1A1 či COL1A2 (lokalizovaných
na chromozomu 7 a 17). Mezi
ty, kteří tuto mutaci nemají, spadají jedinci
s OI typy V, VI, VII. Tyto nověji popsané typy
nevznikají na podkladě mutací v genech
kódujících kolagen typu I. Nepřítomnost
mutací v COL1A1 a COL1A2 se také vyskytuje
u menšího počtu klasických klinických
typů onemocnění I–IV (6 – Roughley et
al. 2003). Široká variabilita v klinických
příznacích a heterogenita spolu s různou
expresí a penetrancí v molekulárně-genetickém
obraze osteogenesis imperfecta je
příčinou toho, proč nebylo možno zatím
jasně rozlišit jednotlivé projevy fenotypu
na podkladě konkrétní genetické mutace
(6 – Roughley et al. 2003). Dědičnost
je autozomálně dominantní (typ I, II, III,
IV, V, VI) i recesivní (II, III, VII) s různou
expresivitou. I přes ohromný pokrok v molekulárně
genetické diagnostice syndromu
OI se pro klinickou praxi i dnes užívá klasifikace
OI podle Sillence (7 – 1979) na
4 typy, kde I. a IV. typ se ještě dělí podle
nálezu dentinogenesis imperfecta. Nově
byly definovány typy V,VI a VII, které se
vyčlenily od typu IV (1 – Glorieux et al.
2003). Klinický obraz onemocnění je
značně variabilní od úmrtí v nitroděložním
životě a výskytem mnohočetných fraktur
již při narození po jen několik málo zlomenin
vyskytujících se v dětství a pubertě,
které se po dokončení růstu již neopakují.
U velmi lehkých typů I (asi u 10 %) mohou
být jediným projevem modré skléry, menší
vzrůst, kloubní hypermobilita, fraktury se
mohou projevit až v pozdějším věku a u pacientů
je pak chybně diagnostikována
postmenopauzální či senilní osteoporóza
(5 – Palička 1998). Tělesná výška dosahuje
90–170 cm, IQ je normální. Ke klasickým
symptomům patří opakované zlomeniny
a deformity dlouhých kostí (deformita
„pastýřské hole“ femuru, „šavlovité“ tibie),
hrudníku, páteře, kloubní hypermobilita,
hyperlaxicita. Defekty pojivové tkáně jsou
příčinou modrého zbarvení sklér, poruchy
sluchu, postižení zubů – dentinogenesis
imperfecta, cévní fragility (značná tvorba
hematomů, epistaxe) vrozených srdečních
chorob (insuficience chlopní, aneurysma
aorty aj.), hypertenze, anémie a poruchy
funkce krevních destiček a abnormalit očí.
U některých postižených se uvádí zvýšení
bazálního metabolismu, hypertermie
spontánního původu, hyperhidróza a zvý-
322 The 9 th Prague-Sydney-Lublin Symposium