Milujte se!

Křesťané v islámských zemích ve 21. stoletíModel jednáníbojovníků džiháduna Molukáchje všude tentýž.Nabízejí „obrácení“celých vesnic. Jejichpřevážně katoličtíobyvatelé dostávajíultimátum: buďislám, nebo smrt.Australský vojenský kaplan s dětmi z Východního Timoru v uprchlickém tábořevypáleno třináct kostelů a jedna školav městě Tasik Malaya. V lokalitě Manangvtrhlo při půlnoční mši do místního katolickéhokostela padesát muslimů. Kněz,který sloužil mši svatou, byl zbit.Násilí zaměřené proti křesťanůmneminulo ani Jakartu, hlavní město země.V neděli 22. listopadu 1998 tam muslimovévypálili třináct kostelů a zabili třináctkřesťanů. Dav útočníků přitom křičel:„Jsme muslimští páni a oni jsou křesťanskésvině“ či „Zabít všechny pohany!“Nabídka, která se neodmítáNejkrutější pronásledování křesťanůa zejména katolíků v Indonésii bylo nasouostroví Moluky, známé rovněž jakoOstrovy koření. Celé souostroví tvořívíce než tisíc ostrovů. Od roku 1999 zdesílí aktivity islámské teroristické skupinyLaskar džihád („Bojovníci svaté války“).Je zodpovědná za smrt více než pěti tisíckřesťanů a za násilné vysídlení 500 tisícdalších, kteří nechtěli přijmout muslimypředloženou „nabídku, která se neodmítá“,tj. přechod k islámu.Model jednání bojovníků džiháduna Molukách byl všude tentýž. Nabízeli„obrácení“ celých vesnic. Jejich obyvatelédostávají ultimátum: buď islám, nebosmrt. „Obrácení“ tohoto druhu častodoprovází násilná obřízka včetně barbarskéobřízky žen. Praktiky toho typu jsouzdokumentovány například na ostrovechKeswui a Teor.Armáda bývá většinou pasivní. Jsouvšak rovněž známy případy, kdy armádazanechala svého pasivního postoje a přistoupilak aktivnímu jednání: to však znamenalospolupráci s teroristy při vyhlazeníkřesťanů na Molukách.19. června 2000 se oddíly indonéskéarmády připojily k muslimy organizovanémumasakru křesťanů ve vsi Duma naostrově Halmahera. Všichni obyvatelévesnice, tj. 208 lidí, kteří hledali ochranuv místním kostele, byli bestiálně zavražděnibojovníky džihádu a jim pomáhajícímivojáky z 511. a 512. batalionuindonéské armády. Ti obyvatelé vesnice,kteří se zachránili a skončili v nemocniciv Manado na ostrově Sulavesi, žádalio intervenci viceprezidentku Indonésiepaní Megavati Sukarnoputri, kteránemocnici navštívila. Ta však odpověděla:„To k mým povinnostem nepatří…“Všude na světě se mě lidé ptali:„Proč to pořád děláš? Vaše věc jeprohraná. Svět vám nikdy nepomůže…“Ale měli jsme něco, o čem ti lidénevěděli: důvěřovali jsme Bohu.36• www.milujte.seFoto: defence.gov.auTěžký osudVýchodního TimoruKatolické obyvatelstvo ve VýchodnímTimoru zakoušelo téměř 25 let osudpodobný tomu, který sužuje křesťany naMolukách. Do roku 1975 byla východníčást ostrova Timor portugalskou kolonií.Po skončení koloniální vlády vyhlásilVýchodní Timor nezávislost. Tento faktIndonésie pod vládou generála Suhartaneuznala. V roce 1976 provedla invazia na to anexi Východního Timoru. Tobyl počátek očistce obyvatel Timorutrvající do roku 2002.Odhaduje se, že během indonéskévlády ve Východním Timoru zahynulačtvrtina celkového počtu obyvatel tohotoúzemí. V roce 1989 apeloval Carlos Belo,katolický biskup v hlavním městě Dilí,na generálního tajemníka OSN s prosbouo mezinárodní intervenci na ostrova o podporu snah obyvatel Timoru o nezávislost.V oné výzvě se objevila šokujícíslova: „Jako lid a národ umíráme.“Katolická církev jako útočištěBěhem nejtěžších let byla pro obyvateleTimoru útočištěm a základemjejich identity katolická církev. Prvníléta po nastolení indonéské vlády naostrově byl neochvějným mluvčím obyvatelTimoru biskup Martinho da CostaLopez, přinucený vládou v Jakartěopustit Východní Timor v roce 1983.Jeho nástupcem na biskupském stolcise stal Carlos Belo, světoznámý symbolsnah obyvatel Timoru o nezávislost.Boj vedl především pomocí mírovýchprostředků, mezi než kromě pokojnýchdemonstrací patřila na čestnémísto modlitba za své lidi i za nepřátele.V roce 1996 se stal biskup Belo laureátemNobelovy ceny míru.