Jana Počtová • Jan Merta • Bestiář Isabely Fárové - Sanquis

návštěva v ateliéruVokaer se domluvila na výstavě a zastupování. „Vždycky je dobré začít nahoře.“Ještě v Belgii byla sochařka konfrontována s konceptuálním uměním, které tamtehdy podle jejích slov kulminovalo. „V muzeu moderního umění v Gentu třebavystavili hromadu natřeného margarínu. Byla jsem úplně zmatená, co si s tímpočít.“ I když občas udělala nějakou věc, která s konceptem trochu koketovala,například stádo slonů, kterým vymodelovala jen nohy a těla naznačila drátem,ke konceptuálnímu umění se nikdy zcela nepřiklonila. „Připadá mi jako načatá,ale nedokončená věta.“Dobré slovo nemá ani pro současný umělecký provoz, v němž výstavy připravujíkurátoři. „Kurátor je diagnóza, člověk většinou bez talentu, který pomocísnobského intelektualismu propaguje pochybné věci. Nastává úplný zmatekv hodnotách, co je dobré a co nikoliv.“ Má však smysl dál kráčet po vyšlapanýchcestách klasického umění, které už všechno objevilo? Podle Isabely Fárové bylosice vrcholu v umělecké technice či formě již dosaženo, lze však posouvat sdělení,obsah, reagovat na obraz doby. „A pokud je obraz doby strašný, může jítumění proti tomu, ukázat něco povznášejícího a krásného...“ Fárovou předevšímirituje civilizační netečnost vůči všemu živému, proto se přírodou ve svétvorbě tolik zabývá.Ilustrace: ©Isabela Fárová, foto: Jindřich PřibíkOsudovka u železné oponyZa minulého režimu byla kolem Slavonic železná opona. Proto to tady vypadalojako v Zóně ve filmu Stalker. „Jezdili jsme kilometry podél plotů z ostnatéhodrátu, každých dvě stě metrů byla budka s ostrahou. Třikrát nás kontrolovali,“vzpomíná sochařka. V nedalekém Klášteře měla rodina Fárovýchchaloupku bez vody a elektřiny, srdeční záležitost. V půlce devadesátých let serozhodli přistěhovat s rodinou z Belgie natrvalo. Po něčem se porozhlíželi, ažpřijeli do Maříže a narazili na úplně rozpadlý, zruinovatělý, zarostlý barák, z něhožrostl kaštan. „Dcery si na něj vylezly, že to bude naše chaloupka, že si násvybrala. Úplná osudovka.“Isabela Fárová se nechtěla vracet do postkomunistického marasmu v Praze. Užnebyla městem jejího mládí, hodně se změnila. Po životě v evropských metropolíchjí připadala poněkud provinční. „Vlastně mi Slavonice nepřijdou o nic méněprovinční než Praha.“ Frankofonní rodina (Isabela měla francouzskou babičku)tak paradoxně žije 300 metrů od státní hranice, která je hranicí mezi českým a německýmjazykem. V éře internetu a satelitních televizí je to však jedno.S Jindřichem Přibíkem se rozhodli, že když už nemohou mít vliv „na všechno“,budou se starat alespoň o své nejbližší okolí v Maříži – zámecký park a alej,biotopy, dokonce koupili malý mokřad, aby zůstal zachován. „Na boží architekturujsem citlivější než na tu lidskou.“ V klidném odloučení „mimo systém“ másochařka čas na podstatné otázky a myšlenky, a samozřejmě i na tvorbu. Protose police v jejím ateliéru stále plní. „Máma mi vždy říkala, jak to můžu vydržet,že mám plný ateliér nádherných věcí a tolik nevystavuji a nejsem slavná... Nikdyvšak nebudu čekat někde v řadě a prosit. A také si myslím, že to jednou přijdea najdu si svoje diváky.“Nebudu čekat v řadě a prositIsabela Fárová (*1961)Studovala na Středníuměleckoprůmyslové škole v Praze,na La Cambre–École nationalesuperieure des arts visuel v Bruselua Academie des beaux–artsv Bruselu.V roce 1995 se stala laureátkoubelgické Prix Louis Schmidtza monumentální sochu.Vystavovala na čtrnáctisamostatných a deseti skupinovýchvýstavách a je zastoupenave sbírkách v západní Evropě, USAa Kanadě.Na protější straně Bartabas (1993),inspirováno koňským mágema světově proslulým zakladatelemjezdeckého divadla v Paříži19