výstavaPtala se <strong><strong>Jan</strong>a</strong> NekolováMým Pražanům!Třináct obrazů a pět menších prací na papířevystavuje v dubnu přední český výtvarník <strong>Jan</strong> <strong>Merta</strong> ve Špálově galerii.„Jsou tu portréty, skříň, obrazy s vojenskou tematikou, jeden militantnídekonstruktivista nebo skládka. Portrétoval jsem Adrienu, podporučíka Martinaa plukovníka Lukáše i malého Toma. Mimochodem, všichni jsou umělcia Pražané, akorát nikomu z nich není letos šedesát. Šedesát bylo shodou okolnostíRembrandtovi, když se zpodobil s úšklebkem na tváři. Transpozice jehoportrétu visí proti Adrieně, ” představuje svou výstavu <strong>Jan</strong> <strong>Merta</strong>, který v tomtoroce oslaví šedesátku a svou výstavu nazval Mým Pražanům k šedesátinám.Co Pražanům chcete vzkázat?Na vzkazy Pražanům bych potřeboval pravidelný týdeník, ale nejsem aninovinář, ani komunální politik nebo politický glosátor. Mé obrazy žel neponoukajík čistotě v pražských ulicích nebo galeriích. Pražanům chci vzkázat,ať vřele přijímají nejen Němce a Japonce, ale i Moravany, Slováky nebo Berouňany.K řádné reprezentaci, užitku a kulturnosti jim každopádně chybínejen Kunsthalle, ale i nějaká další významná progresivní stavba, třeba městskáknihovna. Praha je ospalá zmalovaná provinční kráska. Mohlo by to být jinak.Co děláplátno,nepoznám.Mám rád jehobělost,až je milíto jej o nipřipravit.Když se dnes postavíte před bílé plátno, prožívate stále to samé?Neprožívám. Chuť a netrpělivá radost převážila nad strachem a respektem.Vincent van Gogh říkal, že se plátno musí třást před malířem, ne malířpřed plátnem. Já se už alespoň netřesu. Co dělá plátno, úplně nepoznám.Mám ale rád jeho bělost, až je mi líto jej o ni připravit.Objevily se během těch let pochyby o malbě jako takové?V první polovině osmdesátých let, ještě na škole, jsem se díky publikacímJazzové sekce a neoficiálně promítaným filmům alespoň trošku a zprostředkovaněseznámil s tendencemi umění sedmdesátých let (koncept, minimál,landart, bodyart...). Tyto věci byly vůči tehdejšímu komunistickému režimupochopitelně podvratné. Objevoval jsem osobnosti, jako byl Barnett Newman,Andy Warhol nebo Joseph Beuys. Imponoval mi Sol LeWitt, zneklidnilymě úvahy Josepha Kosutha i vyhlášení konce obrazu Ad Reinhardtem.S Kosuthem jsem měl možnost krátce polemizovat osobně, s Reinhardtemjsem užitečně polemizoval v duchu i na papíře celá léta. Dnes bych jehoumění jako věž ze slonoviny nejraději rozbil kladivem. Přesto je to promě pořád inspirující historie. Za těchto okolností jsem si musel proklatězdůvodnit svou malířskou pozici, najít důvod každého nového obrazu. V téFoto: archiv Galerie Václava Špály82
Malířství tu budetak dlouho,dokudneztratísmyslexistencedobě mě zaujala také italská transavantgarda, především Francesco Clemente.O malbě se tehdy nepochybovalo, byla v ní nová síla. Jenže já jsem právětehdy pochyboval o svém malování nejvíce. Z odstupu vidím, že malba stáležije i v rámci celého vývoje umění. Vidím, že člověk musí získat nezávislostna trendech a dobových imperativech, pokud má ovšem malbou co říct.Malířství není přežité. Je jenom jiné a je, naštěstí,vystaveno silné konkurencijiných médií. Bude tu tak dlouho, dokud neztratí smysl existence.galerie václava špály, praha, do 29. 4., www.spalovka.czNahoře: Adriena, 2009–2011Na protější straně: Útočný člun,201183
Change language