Jana Počtová • Jan Merta • Bestiář Isabely Fárové - Sanquis

Netušili jsme, že to bude našeprvní svobodná cesta za ostnaté drátya obchodním středisku JZD Valašsko. Zní to dost krkolomně, ale krkolomné toaž tolik nebylo: zemědělci na konci 80. let sázeli v Československu čím dál častějii na jiné než zemědělské aktivity, připomeňme například podnikání slušovickéhodružstva. JZD Valašsko se vydalo podobnou cestou, podnikalo v oblasti ekologiea pro své aktivity potřebovalo mít jedno detašované pracoviště v Praze. Když mneoslovili, nabídl jsem jim prostory ve vlastním domku na Zahradním Městě. Vedlymě k tomu zcela osobní důvody, nemusel jsem se se svou druhou ženou Radanou,čekající naše první společné miminko, stěhovat z Prahy. Jak se po převratu nakonecpotvrdilo, byl jsem už skutečně pod ostrým dohledem a moje aktivity bezprostředněohrožovaly celou rodinu. Také nabídka na práci v JZD byla asi dopředuněkým „naplánována“. A když 25. října 1989 vyšel ve Večerní Praze krátký rozhovor( www.sanquis.cz/waldovi/vecernipraha ), ve kterém jsem mimo jiné řekl, že bychstejně jako mnoho dalších Pražanů dal přednost celoročně dobře zásobenýmobchodům s cenově dostupným ovocem a zeleninou před špičkovou technikoumade in JZD, byl jsem na hodinu propuštěn.Na začátku listopadu 1989 jsem tedy byl nezaměstnaný. Snažil jsem si to nepřipouštěta připravoval jsem se svým bratrem první cestu českých klinických lékařů,kteří projevili zájem o systémovou enzymoterapii, do Německa – za Karlem Ransbergerem.Měla se uskutečnit 19. listopadu 1989, jako první se měl za Karlem vypravitMUDr. Martin Bojar, odborník na lymskou boreliózu z Fakultní nemocnicev Motole. Netušili jsme, že to bude naše první „svobodná“ cesta za ostnaté dráty.Dva dny předtím jsme totiž byli očitými svědky běsnění komunistických bezpečnostníchsložek na Národní třídě. Šel jsem na studentskou demonstraci společněse svým bratrem a s kamarádem, neurologem Honzou Hadačem, a když náspolicisté začali bít, marně jsme hledali ústupovou cestu. Nakonec jsme si všimlinějakého muže, který na nás mával z otevřených dveří jednoho domu v Mikulandskéulici. Tam jsme vběhli a u dveří bytu ve druhém patře stála jako „deus exmachina“ televizní hlasatelka Marie Tomsová. Těhotná, v devátém měsíci. Na nicse neptala, vtáhla nás dovnitř. Tam už se tísnily desítky potlučených mladých lidí.Malý byt praskal ve švech. Těžko říct, zda bychom byli za dva dny později schopniodjet za Karlem Ransbergerem, kdyby nám tehdy Majka neotevřela dveře...Stíny z minulostiPsal se rok 1993, v průhonické kanceláři naší firmy MUCOS Pharma CZ jsemřešil dodávky Wobenzymu z berlínské továrny, když zazvonil telefon. „Tady sekretariátministra zdravotnictví Luďka Rubáše, potřebovala bych mluvit s inženýremWaldem, předsedou technické komise Vědecké rady ministra.“ Očekával jsem nějaképroblémy související s grantovou agenturou, ale paní na druhém konci aparátutelefon předala ministrovi: „Pane inženýre, potřeboval bych s vámi naléhavěhovořit,“ ozval se známý hlas. „Můžeme se sejít za hodinu v lodní restauraci podnábřežím naproti ministerstvu? Budu vám vděčný, uděláte-li si na mne čas.“ Tenkrátký telefonický rozhovor mě jakoby vrátil v čase. Ocitl jsem se o čtyři roky zpět,OsobnostMUDr. Karel Nouza,Dr.Sc (*1930)Přední český imunolog senarodil ve Veselí nad Lužnicí.Po absolvování gymnáziav Soběslavi (za války)a v Jindřichově Hradci(maturita 1949) vystudovalLékařskou fakultu KarlovyUniverzity v Praze.Pracoval dva roky na internímoddělení Nemocnice v Písku,řadu let pak v Ústavuhematologie a krevní transfúze,kde provedl jedny z prvníchtransplantací kostní dřeně.V letech 1964–1990působil v ústavech ČSAVa zabýval se hlavně studiemiimunomodulačních látek,antilymfocytárního séraa mechanismů imunologickétolerance. Od roku 1990do 1993 vedl Imunobiologickoulaboratoř v Ústavu pro péčio matku a dítě, kde zavedldo praxe diagnostiku a léčbuimunologicky podmíněnýchneplodností mužů a žena opakovaného potrácení.V roce 1992 začalspolupracovat s ing. JiřímWaldem a studovalimunologické mechanismysystémové enzymoterapie.Při studiích systémové63