eportáž Radost v Lime Rocku Alfa Romeo 8C 2300, vítěz 24 h Le Mans 1933 (jezdci Nuvolari a Sommer). 52 <strong>BMW</strong> <strong>revue</strong> 4/2007
<strong>BMW</strong> M3 Cabrio na soutěži elegance v Lime Rocku. Centrem motoristického sportu východní části USA je slavný závodní okruh Lime Rock, přírodní trať ukrytá v malebném prostředí Berkshirských hor v Connecticutu. Loni oslavil 50. výročí od svého otevření a jeho majitel Skip Barber, bývalý jezdec formule 1, přišel s pozoruhodnou iniciativou… Když jsem před patnácti lety přijel poprvé do Lime Rocku na závody mistrovství sportovních vozů IMSA, hned jsem si vzpomněl na zlaté časy starého Masarykova okruhu v Brně. Obdobně členitý Lime Rock Park byl otevřen 27. dubna 1957 závodem sportovních automobilů organizace SCCA, která dodnes pořádá okruhové závody evropského typu, tedy s cestovními a sportovními vozy na přírodních okruzích. Lime Rock je krásný, úzkou trať s příjemným výškovým rozdílem lemují travnaté svahy, vytvářející přírodní tribuny, divák tak přehlédne poměrně velkou část okruhu z jediného místa jako v amfiteátru. Všechno začalo na šotolinové provizorní smyčce v lomu, kde místní sportovci většinou za volanty lehkých a výkonných britských roadsterů MG Midget, Jaguar XK, Austin Healey a dalších poměřovali své síly. Jedním z nich byl Jim Vaill, majitel nedaleké pískovny a štěrkovny. Slovo tehdy dalo slovo, a záhy Vaill financoval stavbu skutečného závodního okruhu. Ještě v prvním závodě byla boxová ulička jen šotolinovou cestou, a to tam soupeřili jezdci s rychlými stroji typu Mercedes- Benz 300 SL, Jaguar D-Type, Maserati 300S a Chevrolet Corvette! S návrhem uspořádání okruhu pomohl John Fitch, jediný Američan, jenž byl továrním jezdcem týmu Mercedes- Benz ve slavné éře padesátých let, a jediný, jenž absolvoval největší silniční závody Carrera Panamericana, Mille Miglia a Targa Florio. Sám se stal prvním manažerem okruhu, na který přilákal všechny tehdejší závodnické hvězdy. Lime Rock se brzy zařadil mezi nejoblíbenější americké klasické přírodní okruhy podobně jako Watkins Glen, Laguna Seca, Elkhart Lake, Bridgehampton a Mid Ohio. Nebylo to však tak jednoduché, jak se píše. Sousedé, žijící v této tiché výspě severozápadního Connecticutu, se rozzlobili, podali soudní oznámení na nadměrný hluk a také vyhráli! Tehdy vznikla tradice Lime Rocku, že se všechny velké závody pořádají o národních svátcích (např. na Memorial Day a Labor Day), kdy se trénuje v pátek a v sobotu, v neděli pak musí být klid a závodí se opět v pondělí, případně se závody odjedou hned v sobotu. Musím se přiznat, že mě to při první návštěvě v roce 1992 poněkud zaskočilo. Trať alternativní délky 2,46 km, resp. 2,48 km (se šikanou), nesmí ani hostit více než deset závodů ročně. Tenkrát vyhrál sobotní závod v neustávajícím dešti novozélandský závodník Steve Millen, pozdější rekordman Pikes Peaku, průměrnou rychlostí přes 155 km/h na Nissanu 300 ZX. Když jsem v ospalém nedělním ránu za drobného mrholení nechtěně Lime Rock opouštěl, spokojení místní obyvatelé kráčeli do kostela… Letos bylo naopak počasí skvělé. Z devíti závodních víkendů jsme zvolili Rolex Vintage Festival Presented by <strong>BMW</strong>, jakousi skromnější obdobu britského Festivalu rychlosti, sponzorovaný dceřinou společností <strong>BMW</strong> North America. Na rozdíl od posledního Goodwoodu se však v Lime Rocku jelo za velmi příjemného slunečného počasí. Po čtyři dny zachvátilo okruh motorové opojení, v pátek se konaly první a druhé tréninky osmi kategorií vozidel, v sobotu po třetím tréninku měla každá první závod; druhý se jel až v pondělí, takže bylo dost času na opravu případných závad; neděle byla ve znamení výstav vzácných automobilů i motocyklů, klubovních srazů a odpoledne soutěž elegance <strong>BMW</strong> <strong>revue</strong> 4/2007 53