Otevřít PDF - BMW revue

BMW M3 Cabrio na soutěži elegance v Lime Rocku.
Centrem motoristického sportu východní části USA je slavný
závodní okruh Lime Rock, přírodní trať ukrytá v malebném prostředí
Berkshirských hor v Connecticutu. Loni oslavil 50. výročí od svého
otevření a jeho majitel Skip Barber, bývalý jezdec formule 1, přišel
s pozoruhodnou iniciativou…
Když jsem před patnácti lety přijel poprvé
do Lime Rocku na závody mistrovství sportovních
vozů IMSA, hned jsem si vzpomněl na
zlaté časy starého Masarykova okruhu v Brně.
Obdobně členitý Lime Rock Park byl otevřen
27. dubna 1957 závodem sportovních automobilů
organizace SCCA, která dodnes pořádá
okruhové závody evropského typu, tedy s cestovními
a sportovními vozy na přírodních okruzích.
Lime Rock je krásný, úzkou trať s příjemným
výškovým rozdílem lemují travnaté svahy,
vytvářející přírodní tribuny, divák tak přehlédne
poměrně velkou část okruhu z jediného místa
jako v amfiteátru.
Všechno začalo na šotolinové provizorní
smyčce v lomu, kde místní sportovci většinou
za volanty lehkých a výkonných britských
roadsterů MG Midget, Jaguar XK, Austin
Healey a dalších poměřovali své síly. Jedním
z nich byl Jim Vaill, majitel nedaleké pískovny
a štěrkovny. Slovo tehdy dalo slovo, a záhy
Vaill financoval stavbu skutečného závodního
okruhu. Ještě v prvním závodě byla boxová
ulička jen šotolinovou cestou, a to tam soupeřili
jezdci s rychlými stroji typu Mercedes-
Benz 300 SL, Jaguar D-Type, Maserati 300S
a Chevrolet Corvette! S návrhem uspořádání
okruhu pomohl John Fitch, jediný Američan,
jenž byl továrním jezdcem týmu Mercedes-
Benz ve slavné éře padesátých let, a jediný,
jenž absolvoval největší silniční závody Carrera
Panamericana, Mille Miglia a Targa Florio. Sám
se stal prvním manažerem okruhu, na který
přilákal všechny tehdejší závodnické hvězdy.
Lime Rock se brzy zařadil mezi nejoblíbenější
americké klasické přírodní okruhy podobně
jako Watkins Glen, Laguna Seca, Elkhart Lake,
Bridgehampton a Mid Ohio.
Nebylo to však tak jednoduché, jak se píše.
Sousedé, žijící v této tiché výspě severozápadního
Connecticutu, se rozzlobili, podali soudní
oznámení na nadměrný hluk a také vyhráli!
Tehdy vznikla tradice Lime Rocku, že se všechny
velké závody pořádají o národních svátcích
(např. na Memorial Day a Labor Day), kdy se
trénuje v pátek a v sobotu, v neděli pak musí
být klid a závodí se opět v pondělí, případně
se závody odjedou hned v sobotu. Musím
se přiznat, že mě to při první návštěvě v roce
1992 poněkud zaskočilo. Trať alternativní délky
2,46 km, resp. 2,48 km (se šikanou), nesmí
ani hostit více než deset závodů ročně. Tenkrát
vyhrál sobotní závod v neustávajícím dešti
novozélandský závodník Steve Millen, pozdější
rekordman Pikes Peaku, průměrnou rychlostí
přes 155 km/h na Nissanu 300 ZX. Když jsem
v ospalém nedělním ránu za drobného mrholení
nechtěně Lime Rock opouštěl, spokojení
místní obyvatelé kráčeli do kostela…
Letos bylo naopak počasí skvělé. Z devíti
závodních víkendů jsme zvolili Rolex Vintage
Festival Presented by BMW, jakousi skromnější
obdobu britského Festivalu rychlosti, sponzorovaný
dceřinou společností BMW North
America. Na rozdíl od posledního Goodwoodu
se však v Lime Rocku jelo za velmi příjemného
slunečného počasí. Po čtyři dny zachvátilo
okruh motorové opojení, v pátek se konaly první
a druhé tréninky osmi kategorií vozidel, v sobotu
po třetím tréninku měla každá první závod;
druhý se jel až v pondělí, takže bylo dost času
na opravu případných závad; neděle byla ve znamení
výstav vzácných automobilů i motocyklů,
klubovních srazů a odpoledne soutěž elegance
BMW revue 4/2007 53