Müllerova vila v Praze po renovaci

NOVÉ ZROZENÍ LOOSOVY VILY V PRAZERECENZUJE DAMJAN PRELOVŠEKPŮVODNÍ DOKUMENTACE, ARCHIV UMPRUMStále ještě nevíme, jak vnímat architektonické památníky dvacátého století.Jenom některé jsou zařazeny na seznamy památkově chráněných objektůa ještě menšímu počtu je věnována přiměřená péče. Kdo se vydá po stopáchAdolfa Loose v Čechách, nebude mít snadnou práci. Na Bauerovězámku na brněnském výstavišti již dlouho chybí původní nábytek, ještědonedávna zachovalé salony Bummerlovy vily v Plzni se proměnily v kýčovitéstudio Rádia Kiss, Winternitzova vila v Praze - Loosův podíl na ní je stejněotázkou - pomalu chátrá (viz str. 38 – 41). Zubu času tvrdošíjně odolávájenom osada řadových domků Babí u Náchoda. Přiměřeně zanedbanáa ukrytá v závětří lesa je k nerozeznání od originálních fotografií ze začátkutřicátých let. Možná tu a tam ještě zůstala nějaká maličkost, která by na tétosituaci nic neměnila, kdyby nebylo Müllerovy vily.Ani v zahraničí není řada více nebo méně zachovalých Loosových stavebzvláště dlouhá: Goldmann & Salatsch naproti vídeňskému Hofburgu, krejčovskýsalon Kniže v Grabnu, malý bar v samém městském centru Vídně,vily Scheu, Moller, Rufer, Mandl, Duschnitz na okraji bývalého rakousko-uherského hlavního města, rekreační chata Khuner v Payerbachu, vilaKarma u Ženevského jezera a vila básníka Tristana Tzary v Paříži. Předněkolika lety se mezi ně vrátila vila Steiner ve Vídni, jejíž majitel souhlasils nákladným odstraněním pozdější nadstavby a s částečnou obnovou interiéru.Připočteme-li architektův vlastní byt z roku 1903, přenesený do vídeňskéhoMěstského muzea, a ještě několik podobných, obyčejnému smrtelníkovitěžce dostupných interiérů, jsme rychle na konci. Všechno ostatní jižneexistuje nebo jenom neurčitě hovoří o Loosově géniu.Zpráva o znovuzrození pražské Müllerovy vily je tím radostnější. Dům je klasickýmpříkladem prostorového plánu a kromě vídeňské vily Scheu takéjediným autenticky ochráněným dílem Adolfa Loose. Důvod, proč se početjeho interiérů tak zmenšil, tkví ve skutečnosti, že Loos oproti svým secesníma funkcionalistickým kolegům odmítal plánování gesamtkunstwerku. Svésalony zařizoval stylovým nábytkem, nejraději anglickým chippendalemvyrobeným zručnýma rukama vídeňských truhlářů.Rakušany učil, jak je třeba se oblékat podle anglosaského vzoru, jak správněbrát sůl ze slánky atd. Ostrovní kulturu stavěl daleko před středoevropskou.Proto například sanitární a technické zařízení pro své stavby objednávalpodle anglických obchodních katalogů bez ohledu na to, že stavělv Čechách, kde měl nadbytek dobré keramiky a skla. Restaurátorovi tudížnemůže být jedno, jaké umyvadlo, sporák nebo sanitární baterii umístí doLoosovy stavby, neboť se jedná o celosvětovou otázku přesvědčení umělce,který svou roli chápal jako misionář moderní doby.Kožená křesla, napodobeniny starého nábytku, které Loos viděl v Britskémmuzeu, a podobní svědkové vybraného tradičního pohodlí během let skončilimezi haraburdím. Nikdo si pod vlivem vítězného funkcionalismu neuvědomoval,že právě tyto „maličkosti“ jsou základní částí Loosovy filosofie bydlení.Stejně tak hovoří o jeho odborných znalostech obložení z ušlechtiléhokamene, omítky, barevné kombinace, dřevo a látky, které dávají vile kouzlovelkého uměleckého díla. Loosova stavba je kompletním organismem.Nekončí fasádou, vnitřním rozdělením místností a nábytkem, po technickéstránce obsahuje také řadu moderních myšlenek. Přesto byl systém ústředníhotopení, elektrické instalace, zařízení kuchyňských a sanitárních místnostív minulosti ve všech Loosových stavbách podroben zlepšením nebomódě a málokde přežil první majitele. Dům je pro svůj zvláštní osud takév tomto pohledu výjimečný.Při obnově architektury první poloviny dvacátého století převládá v odbornýchkruzích mínění, že je možná výměna doslouženého novým, jestližepoužijeme stejné anebo alespoň podobné technologie. Obvykle přitomnemáme dostatečné vědomosti nebo trpělivost a výsledkem takové praxe jepouze jen přiblížení originální podobě. Rehabilitace Müllerovy vily představujezcela novou konzervátorskou filosofii. Autoři se spolu s odborníky rozhodliochránit vše, co ještě připomínalo původní stav. S uplatňováním měřítek,která jsou obvyklá při obnově starších uměleckých památek, nastalapochybnost, zda takové mimořádné, dlouhotrvající a drahé zásahy vůbecmají smysl a zda by nebylo daleko jednodušší místnosti znovu vymalovatnež zkoumat zbytky staré povrchové úpravy omítek. Otázka výměny znač-