MŮJ ŽIVOT S ADOLFEM LOOSEMELSIE ALTMANN-LOOSPo celá ta léta jsme dostávali mnoho <strong>po</strong>zvání. Loos obvykle říkával:„Podávají si nás k čaji“ a trval na tom, abych ho doprovázela. Chodila jsemtedy s ním. Zvali nás lidé, kteří chtěli, aby Loos ohodnotil jejich obrazy nebokoberce, a jiní, kteří snili o možné stavbě nebo přestavbě domu a doufali, žejim Loos u šálku čaje <strong>po</strong>radí. Tyto návštěvy znamenaly většinou jenom ztrátučasu, Loos byl ovšem toho názoru, že člověk nemůže nikdy vědět, koho<strong>po</strong>tká, a nikdy ho nepřestalo bavit seznamování s novými lidmi. Na těchtočajích docházelo často ke komickým situacím. Jednou jsme byli na návštěvěu lidí, kteří bydleli v domě od Strnada. Dům byl nový a zdálo se, že jehomajitelé jsou na něj velice pyšní. Jen co jsme vešli, začal Loos hlasitě kritizovatvšechny chyby domu. Měl samozřejmě ve všech bodech pravdu, alemajitelé domu <strong>po</strong>uze bledli vzteky.Vstoupili jsme do obývacího <strong>po</strong>koje - dlouhé holé místnosti, která měla <strong>po</strong>obou stranách okna. Loos se dostal do ráže: „Vyřiďte tomu břídilovi, tomuStrnadovi, že jen jeden jediný architekt na světě si může dovolit nechatdopadat světlo do prostoru z obou stran místnosti. A tento architekt jsem já.Jen já se umím vy<strong>po</strong>řádat s prostorem a světlem.“Majitelé domu zůstali očividně zaraženi; naštěstí již vcházeli ostatní hostéa na celou záležitost se za<strong>po</strong>mnělo. Podával se čaj, chlebíčky, bábovka -jako obvykle. Hosté mluvili jeden přes druhého, smáli se, diskutovali a tvářilise duchaplně. Loos seděl tiše v koutě a jen tu a tam prohodil pár slovs tím či oním známým. Když jsme vstali a dali se na odchod, přitočila sek nám jedna dáma, aby nás kousek doprovodila. Počala Loosovi řvát doucha: „Ach, pane Loosi, to musí být strašné nic neslyšet a nemoci se účastnitvšech těch zajímavých rozhovorů a zábavy!“ Loos se zastavil a odvětil:„Ctěná dámo, to je veliký omyl. Já neslyším ani to, o čem se zrovna mluvív Chicagu nebo v San Francisku. A to je možná mnohem zajímavější.“Při jednom z těchto obvyklých čajových dýchánků byli Loosovi představenimanželé, kteří vážně uvažovali o přestavbě svého bytu. Bylo to zrovnav době, kdy Loos zase jednou neměl žádnou práci, a proto mi ta zakázkaudělala velkou radost. Příštího dne jsme byli k oněm lidem <strong>po</strong>zváni. Vlastnilidům v Döblinu, obývali ovšem jen jeho přízemí, protože v prvním patře bydlelnájemník. Jejich byt byl velice příjemný, ale přáli si interiér od Loosea nebáli se ani případné přestavby. Loos okamžitě prohlásil: „Nejdříve musítevyhodit toho nájemníka. Abych tu mohl vytvořit něco hezkého, musím mítmožnost probourat se nahoru.“Majitel domu: „To je zhola vyloučeno, víte přece, že existují zákony, a já muv žádném případě nemohu dát vý<strong>po</strong>věď, vztahuje se na něho zákono ochraně nájemníků.“Loos: „Musíte se o to v každém případě <strong>po</strong>kusit. Mohu pro vás navrhnoutvelice hezký dům, nájemník ovšem musí pryč.“Majitel: „To je zcela nemožné.“Loos: „Nic není nemožné.“Další návštěva <strong>po</strong> osmi dnech.Majitel: „Vyzkoušel jsem všechno. Po dobrém, <strong>po</strong> zlém, s penězi...Nájemník se v žádném případě nemíní vystěhovat.“Loos: „Pak se ale nedá nic dělat. Když nemáme první patro, nestojí za tunámahu vůbec něco začínat.“Žena majitele: „Ale pane Loosi, udělejte nám as<strong>po</strong>ň mramorovou jídelnu, jakjsem to viděla u paní Goldmannové, taková jídelna je můj sen, já o to prvnípatro vůbec nestojím.“Loos: „Zkuste to znovu, vyhoďte nájemníka. Až bude pryč, probouráme senahoru.“Já (doma): „Proč trváš na tom, aby toho nájemníka vyhodili, když to nejde?Udělej jim tu mramorovou jídelnu, my ty peníze nutně <strong>po</strong>třebujeme.“Loos: „Podívej, když budu mít to první patro a budu moct probourat strop,můžu <strong>po</strong>stavit překrásný dům. Nosím v hlavě nádherné řešení. Když ustoupím,s<strong>po</strong>kojí se samozřejmě s mramorovou jídelnou, ale ta mě nezajímá.Z toho domu by šlo udělat něco velmi hezkého. Ale nájemník musí pryč.“Po čtrnácti dnech.Majitel: „Všechno bylo marné. Toho člověka nelze vyhodit. Pane Loosi, prosím,mějte <strong>po</strong>chopení a udělejte nám z přízemí nový byt.“Loos k těm lidem už nikdy nešel. Nezajímalo ho, jak naléhavě <strong>po</strong>třebujemepeníze, ani že si majitelka přála mramorovou jídelnu. V jeho představáchvzniklo dílo s velkým D a jen to bylo důležité. Viděl nový dům jako celeka jenom ten směl být <strong>po</strong>staven.Jeho přednášky jsou neza<strong>po</strong>menutelné. Slýchala jsem je <strong>po</strong> léta a nikdyjsem se jich nemohla nabažit. Hovořil o jídle, sezení, chůzi, stání, spaní,chtěl lidi naučit, jak mají žít. Hovořil o bydlení, naku<strong>po</strong>vání, o hos<strong>po</strong>daření,učil nás, jak se oblékat. Hovořil o umění, o hudbě, o přítomnosti i minulosti.Vyprávěl o cizích krajích, vyprávěl - a člověk za<strong>po</strong>mněl na všechno ostatní.Někdy se ve své řeci na delší dobu odmlčel. Bylo vidět, že o něčem přemýšlínebo že ho něco napadlo a uvažuje, jak by to nejlépe vyjádřil. Tyto odmlkybývaly velice dlouhé, ale přesto se během nich nikdo v sále ani ne<strong>po</strong>hnul,nebylo slyšet ani pípnutí, tak napjatou <strong>po</strong>zornost dokázal udržet. A opakovaněnám dával za příklad Američany jako jediný národ, který umí skutečněžít. Říkal: „Lidé <strong>po</strong>važují Američany za nevychovance, protože kladou nohyna stůl, zatímco hovoří s klientem. Ale oni to dělají proto, že se tak dá nejlépeod<strong>po</strong>čívat, a proto i <strong>po</strong>zorněji naslouchat. Proč to na Američanech kritizujeme?A,“ dodával vždy, „měli byste se zato odvážit v Severní Americeopřít se zadkem o stůl. Takového nekňubu by ihned u<strong>po</strong>zornili: ,Dávej<strong>po</strong>zor, na tomto stole se jí, opři se někde jinde‘ - To je pravá kultura, protojsou Američani svobodný národ, protože se sami vzájemně kontrolují.“Loos hovoří o stavění.Dotaz <strong>po</strong>sluchače: „Pane Loosi, čemu dát přednost: mramorovému, nebodřevěnému schodišti?“Adolf Loos: „Nikdy byste neměli užít mramorového schodiště. Dřevěnéschody nejsou sice tak hezké, ale nejsou tak nebezpečné. Jistěže při <strong>po</strong>žárudřevěné schody snadno chytí, ale člověk vidí, jestli hoří, nebo ne.Mramorové schodiště je zrádné, nevidíte, zda hoří, nebo nehoří, stojí tu,hrdě a chladně, uprostřed vysokých plamenů. Ale náhle se zhroutí, rozpadnese na kusy a často ve svých troskách <strong>po</strong>hřbí mnoho lidí. Dřevěné schodištěje levnější a <strong>po</strong>ctivější, člověk vidí, jestli hoří, a když nehoří, může <strong>po</strong>něm klidně chodit.“PŘEKLAD Z KNIHY MEIN LEBEN MIT ADOLF LOOS (BERLIN, 1986)ARCHITEKT 7/2000 49
KONSTRUKČNÍ DETAILSTAHOVACÍ OKNO MEZI DÁMSKÝM SALONEM A OBYTNÝM POKOJEMADOLF LOOS, KAREL LHOTAUnikátní řešení vnitřního stahovacího okna s<strong>po</strong>čívá v systému dvou kladek,které toto okno vyvažují, takže je možné <strong>po</strong>nechat je stažené v kterékoliúrovni. Stahovací systém byl překvapivě objeven při odstrojení obkladův dámském salonu a následně byl objeven i historický plán.KAREL KSANDRSNÍMEK ARCHIV UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉHO MUZEA SNÍMEK RADOVAN BOČEKPLÁN Z ROKU 1929 VYPRACOVANÝ PODLE PŘÁNÍ ADOLFA LOOSEREHABILITACE VILY DR. ING. FRANTIŠKA MÜLLERA V PRAZEVLASTNÍK - KLIENT: Hlavní město PrahaSPRÁVCE OBJEKTU A UŽIVATEL: Muzeum hlavního města Prahy,zastoupené ředitelem PhDr. Zdeňkem MíkouAUTOŘI PROJEKTU OBNOVY A RESTAUROVÁNÍ (objekt, interiéry, zahrada, venkovní úpravy):doc. ing. akad. arch. Václav Girsa, autoriz. arch. Miloslav Hanzl, doc. ing. arch. Petr Urlich, CSc.PRŮZKUMY: Stavebně-historický průzkum Karel Ksandr a kol., Státní ústav památkové péče, 1997;Stavebně-architektonický průzkum doc. ing. arch. Petr Urlich, CSc., a kol., 199750 ARCHITEKT 7/2000 KONSTRUKČNÍ DETAIL
Change language