Müllerova vila v Praze po renovaci

MŮJ ŽIVOT S ADOLFEM LOOSEMELSIE ALTMANN-LOOSPo celá ta léta jsme dostávali mnoho pozvání. Loos obvykle říkával:„Podávají si nás k čaji“ a trval na tom, abych ho doprovázela. Chodila jsemtedy s ním. Zvali nás lidé, kteří chtěli, aby Loos ohodnotil jejich obrazy nebokoberce, a jiní, kteří snili o možné stavbě nebo přestavbě domu a doufali, žejim Loos u šálku čaje poradí. Tyto návštěvy znamenaly většinou jenom ztrátučasu, Loos byl ovšem toho názoru, že člověk nemůže nikdy vědět, kohopotká, a nikdy ho nepřestalo bavit seznamování s novými lidmi. Na těchtočajích docházelo často ke komickým situacím. Jednou jsme byli na návštěvěu lidí, kteří bydleli v domě od Strnada. Dům byl nový a zdálo se, že jehomajitelé jsou na něj velice pyšní. Jen co jsme vešli, začal Loos hlasitě kritizovatvšechny chyby domu. Měl samozřejmě ve všech bodech pravdu, alemajitelé domu pouze bledli vzteky.Vstoupili jsme do obývacího pokoje - dlouhé holé místnosti, která měla poobou stranách okna. Loos se dostal do ráže: „Vyřiďte tomu břídilovi, tomuStrnadovi, že jen jeden jediný architekt na světě si může dovolit nechatdopadat světlo do prostoru z obou stran místnosti. A tento architekt jsem já.Jen já se umím vypořádat s prostorem a světlem.“Majitelé domu zůstali očividně zaraženi; naštěstí již vcházeli ostatní hostéa na celou záležitost se zapomnělo. Podával se čaj, chlebíčky, bábovka -jako obvykle. Hosté mluvili jeden přes druhého, smáli se, diskutovali a tvářilise duchaplně. Loos seděl tiše v koutě a jen tu a tam prohodil pár slovs tím či oním známým. Když jsme vstali a dali se na odchod, přitočila sek nám jedna dáma, aby nás kousek doprovodila. Počala Loosovi řvát doucha: „Ach, pane Loosi, to musí být strašné nic neslyšet a nemoci se účastnitvšech těch zajímavých rozhovorů a zábavy!“ Loos se zastavil a odvětil:„Ctěná dámo, to je veliký omyl. Já neslyším ani to, o čem se zrovna mluvív Chicagu nebo v San Francisku. A to je možná mnohem zajímavější.“Při jednom z těchto obvyklých čajových dýchánků byli Loosovi představenimanželé, kteří vážně uvažovali o přestavbě svého bytu. Bylo to zrovnav době, kdy Loos zase jednou neměl žádnou práci, a proto mi ta zakázkaudělala velkou radost. Příštího dne jsme byli k oněm lidem pozváni. Vlastnilidům v Döblinu, obývali ovšem jen jeho přízemí, protože v prvním patře bydlelnájemník. Jejich byt byl velice příjemný, ale přáli si interiér od Loosea nebáli se ani případné přestavby. Loos okamžitě prohlásil: „Nejdříve musítevyhodit toho nájemníka. Abych tu mohl vytvořit něco hezkého, musím mítmožnost probourat se nahoru.“Majitel domu: „To je zhola vyloučeno, víte přece, že existují zákony, a já muv žádném případě nemohu dát výpověď, vztahuje se na něho zákono ochraně nájemníků.“Loos: „Musíte se o to v každém případě pokusit. Mohu pro vás navrhnoutvelice hezký dům, nájemník ovšem musí pryč.“Majitel: „To je zcela nemožné.“Loos: „Nic není nemožné.“Další návštěva po osmi dnech.Majitel: „Vyzkoušel jsem všechno. Po dobrém, po zlém, s penězi...Nájemník se v žádném případě nemíní vystěhovat.“Loos: „Pak se ale nedá nic dělat. Když nemáme první patro, nestojí za tunámahu vůbec něco začínat.“Žena majitele: „Ale pane Loosi, udělejte nám aspoň mramorovou jídelnu, jakjsem to viděla u paní Goldmannové, taková jídelna je můj sen, já o to prvnípatro vůbec nestojím.“Loos: „Zkuste to znovu, vyhoďte nájemníka. Až bude pryč, probouráme senahoru.“Já (doma): „Proč trváš na tom, aby toho nájemníka vyhodili, když to nejde?Udělej jim tu mramorovou jídelnu, my ty peníze nutně potřebujeme.“Loos: „Podívej, když budu mít to první patro a budu moct probourat strop,můžu postavit překrásný dům. Nosím v hlavě nádherné řešení. Když ustoupím,spokojí se samozřejmě s mramorovou jídelnou, ale ta mě nezajímá.Z toho domu by šlo udělat něco velmi hezkého. Ale nájemník musí pryč.“Po čtrnácti dnech.Majitel: „Všechno bylo marné. Toho člověka nelze vyhodit. Pane Loosi, prosím,mějte pochopení a udělejte nám z přízemí nový byt.“Loos k těm lidem už nikdy nešel. Nezajímalo ho, jak naléhavě potřebujemepeníze, ani že si majitelka přála mramorovou jídelnu. V jeho představáchvzniklo dílo s velkým D a jen to bylo důležité. Viděl nový dům jako celeka jenom ten směl být postaven.Jeho přednášky jsou nezapomenutelné. Slýchala jsem je po léta a nikdyjsem se jich nemohla nabažit. Hovořil o jídle, sezení, chůzi, stání, spaní,chtěl lidi naučit, jak mají žít. Hovořil o bydlení, nakupování, o hospodaření,učil nás, jak se oblékat. Hovořil o umění, o hudbě, o přítomnosti i minulosti.Vyprávěl o cizích krajích, vyprávěl - a člověk zapomněl na všechno ostatní.Někdy se ve své řeci na delší dobu odmlčel. Bylo vidět, že o něčem přemýšlínebo že ho něco napadlo a uvažuje, jak by to nejlépe vyjádřil. Tyto odmlkybývaly velice dlouhé, ale přesto se během nich nikdo v sále ani nepohnul,nebylo slyšet ani pípnutí, tak napjatou pozornost dokázal udržet. A opakovaněnám dával za příklad Američany jako jediný národ, který umí skutečněžít. Říkal: „Lidé považují Američany za nevychovance, protože kladou nohyna stůl, zatímco hovoří s klientem. Ale oni to dělají proto, že se tak dá nejlépeodpočívat, a proto i pozorněji naslouchat. Proč to na Američanech kritizujeme?A,“ dodával vždy, „měli byste se zato odvážit v Severní Americeopřít se zadkem o stůl. Takového nekňubu by ihned upozornili: ,Dávejpozor, na tomto stole se jí, opři se někde jinde‘ - To je pravá kultura, protojsou Američani svobodný národ, protože se sami vzájemně kontrolují.“Loos hovoří o stavění.Dotaz posluchače: „Pane Loosi, čemu dát přednost: mramorovému, nebodřevěnému schodišti?“Adolf Loos: „Nikdy byste neměli užít mramorového schodiště. Dřevěnéschody nejsou sice tak hezké, ale nejsou tak nebezpečné. Jistěže při požárudřevěné schody snadno chytí, ale člověk vidí, jestli hoří, nebo ne.Mramorové schodiště je zrádné, nevidíte, zda hoří, nebo nehoří, stojí tu,hrdě a chladně, uprostřed vysokých plamenů. Ale náhle se zhroutí, rozpadnese na kusy a často ve svých troskách pohřbí mnoho lidí. Dřevěné schodištěje levnější a poctivější, člověk vidí, jestli hoří, a když nehoří, může poněm klidně chodit.“PŘEKLAD Z KNIHY MEIN LEBEN MIT ADOLF LOOS (BERLIN, 1986)ARCHITEKT 7/2000 49