SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

340 Soudobé dějiny XVI / 2–3
mezi starými sociálními demokraty odhalovali zátěž, s jakou se nově vzniklé politické
strany nemusely vyrovnávat. 13
Schematizovaný popis hlavních proudů scházejících se na půdě obnovené strany
předznamenává potíže, které brzy měly nastat. Ustavení sociálnědemokratické
strany svedlo dohromady lidi značně odlišných východisek a zkušeností. Spojoval
je výhled do budoucnosti, v němž měla sociální demokracie zaujmout významné
místo v české politice. 14 Historická strana, jak se ČSSD po listopadu 1989 sama nazývala,
se ale neobešla bez debaty o vlastní minulosti a tato problematika ji dlouho
zaměstnávala a rozdělovala. Snadno, bez většího zájmu o detaily a hlubší diskuse
se všichni aktéři polistopadové sociální demokracie přihlásili k dějinám strany do
roku 1938, shrnutým do několika opakovaných charakteristik (všelidová, slušná,
pokroková, demokratická, masarykovská, státotvorná). S druhou světovou válkou
začínaly potíže dvojího druhu. Jednak počátek čtyřicátých let byl dobou, kdy do
praktické politiky vstupovala nejstarší generace činná na polistopadové obnově,
pro niž všechny následné události tvořily žité dějiny a součást osobního životopisu.
A především, v letech druhé světové války začalo ve straně štěpení podle vztahu
k Sovětskému svazu a československým komunistům, osudové téma pro českou
společnost i sociální demokracii a hlavní námět všech polistopadových debat o „vyrovnávání
s minulostí“. Sociální demokracii nástup KSČ k moci rozdělil. V jejích
řadách se ve čtyřicátých letech – a znovu po roce 1989 – nacházeli lidé, kteří se
stali spoluaktéry února 1948 a organizovali „sloučení“ sociální demokracie s komunistickou
stranou, v níž sami získali funkce, někteří se dokonce aktivně podíleli
i na perzekucích svých někdejších soudruhů. 15 A vedle nich se ocitli odpůrci tohoto
13 Místopředseda ČSSD Karel Sikora na sjezdu strany v březnu 1990 prohlásil: „Vznáší se to mezi
námi jako stín. Chceme-li jednat jako strana funkčně, musíme okamžitě ukončit rozpory, které
byly ve straně při jejím vzniku. (...) Byl jsem na konferenci Strany zelených. (...) Je to nová
strana a nemusí řešit otázky, které nás brzdí.“ (Protokol XXIV. obnovovacího sjezdu Československé
sociální demokracie, konaného ve dnech 24. a 25. března 1990 v Praze-Břevnově. Praha,
Fénix 1991, s. 57.)
14 Navzdory svému názvu působila Československá sociální demokracie pouze v českých zemích,
její komplikované vztahy se sociálnědemokratickými formacemi na Slovensku ponechává tato
studie stranou.
15 To byl případ Jiřího Hájka, který v roce 1954 vydal knihu Zhoubná úloha pravicových socialistů
v ČSR, tvořící ideový rámec trestního stíhání bývalých sociálnědemokratických funkcionářů.
Za „pražského jara“ se Hájek stal ministrem zahraničních věcí a ve druhé polovině 70. let
jednou z vůdčích postav Charty 77, ujímající se ochrany lidských práv v Československu, ke
svému podílu na likvidaci sociální demokracie se však nevyjadřoval. V roce 1985 okomentoval
redaktor exilového Práva lidu Jiří Loewy zprávu z Prahy, podle níž Hájek v souvislosti
s politicky motivovaným zamítnutím přihlášky jeho syna na vysokou školu prohlásil, že poměry
v Československu připomínají apartheid. V souvislosti s tímto výrokem Loewy napsal,
že Hájek v roce 1948 patřil ke spolutvůrcům komunistického režimu: „Kdo seje vítr, žije nebezpečně.
Kdo – byť i bez biče a revolveru, jako pachatel od psacího stolu – vytváří poměry