SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

264 Soudobé dějiny XVI / 2–3
tost a houževnatost vedly a řídily jeho ctižádost. To je spojení, které je pro umělce
nejen možné, je nutné. Bez fanatismu to asi nejde. Že byl někdy nespravedlivý
Jistě, ale ještě se nenarodil velký dirigent, který by něčeho dosáhl shovívavostí.“ 98
K prohloubení příkopů přispěla bezpochyby léta okupace. Je pochopitelné, že
k Talichovi měli kritický vztah členové odbojových skupin z Národního divadla, 99
z nichž někteří museli divadlo za okupace opustit (Ferdinand Pujman), nebo se stali
dokonce přímo obětmi represe, jako například herečka Božena Půlpánová, která
byla v květnu 1942 zatčena a uvězněna (poznali jsme ji v první části této statě jako
nekompromisní členku Akčního výboru Národního divadla po únoru 1948). Padla
již zmínka o tom, že za Talicha se brzy po jeho zatčení postavil orchestr Národního
divadla. 100 Naopak nápadnou zdrženlivost demonstrovala závodní rada Národního
divadla, jež se ještě 21. září 1945 ostentativně odmítla vyjádřit k Talichovu chování
za války. 101 Teprve 19. listopadu zformulovala závodní rada strohé prohlášení,
že „po stránce národnostního a politického chování“ nelze proti bývalému šéfovi
opery vznést námitky. 102 Václav Talich věděl, že v Národním divadle neměl v roce
1945 a v podstatě ani později pevnou oporu. Ještě 15. prosince 1953 psal s trpkostí
redaktorovi a hudebnímu spisovateli Karlu Kovalovi: „Vzpomeňte si, v jaké situaci
mne nechal v roce 1945 soubor Národního divadla. Nebyla to rodná sestra mé zolovské
křesťanské duše, jež s tajnou rozkoší i radostnou nedočkavostí sleduje klouzavý
sesun nebohého klempíře, sesun, který končí jistojistě v propasti. Dobře mu
tak, proč lezl po střechách.“ 103
98 MEDEK, Ivan: Česká filharmonie 1917–1954. In: MASARYKOVÁ, H. (ed.): Václav Talich – dokument
života a díla, s. 74 n. (viz pozn. 59). K rozpornému vnímání Václava Talicha, v němž
ovšem převažovala pozitiva, srv. svědectví Štěpánky Jelínkové a Štěpánky Štěpánové v publikaci:
KOPECKÝ, Emanuel (ed.): Pěvci Národního divadla. Praha, Panton 1983, s. 89, 92
a 259.
99 K působení těchto odbojových skupin viz publikaci Jaro Národního divadla (Praha, Sirotčí,
vdovský a podpůrný spolek Národního divadla 1946); srv. též VYDRA, Václav: Má pouť životem
a uměním. Praha, Melantrich 1976, s. 340–342.
100 Toto těleso nemělo přitom se svým dirigentem bezproblémové vztahy. V první části studie
byla řeč o konfliktu kolem režiséra Hanuše Theina na podzim 1938 kvůli jeho židovskému
původu. Někdejší správní ředitel Národního divadla Rudolf Stránský se v roce 1964 dobral
počtu pěti konfidentů gestapa mezi členy orchestru Národního divadla (STRÁNSKÝ, Rudolf:
Očima svědka. In: ČERNÝ, František (ed.): Theater / Divadlo: Vzpomínky českých divadelníků
na německou okupaci a druhou světovou válku. Praha, Orbis 1965, s. 25). Úzké styky s gestapem
měla údajně i šéfka baletu Jelizaveta Nikolskaja, proti níž se Talich marně (a statečně!)
pokoušel prosazovat Joe Jenčíka (k tomu srv. také KONEČNÁ, Hana a kol.: Čtení o Národním
divadle: Útržky z dějin a osudů. Praha, Odeon 1984, s. 211 n.).
101 NA, f. Archiv Národního divadla, osobní spis Václava Talicha.
102 Plné dostiučinění mistru Václavu Talichovi, s. 2 (viz pozn. 52).
103 Citováno podle: KUNA, M.: Václav Talich a nacistická okupace, s. 37 (viz pozn. 31).