SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

„Jak se to tedy mělo dělat jinak“ 437
Ale naším záměrem není jeho paměti recenzovat a posuzovat. Chceme se toliko
– podtrhujeme: jako pamětníci, nikoli jako historici – vyjádřit jen k jednomu
problému, totiž k otázce archivů v Listopadu, kterou autor ve své knize probírá na
stranách 164 a 165. V nové vládě národního porozumění, ustavené 10. prosince
1989, byl na prvních dvacet dnů resort vnitra svěřen trojici Marián Čalfa, Ján Čarnogurský
a Valtr Komárek, nežli jej 30. prosince jako celek převzal Richard Sacher.
Petr Pithart píše právem a velmi decentně, že v tomto resortu „šlo vždycky všechno
pomalu“, že „mizely stopy (archivy StB)“ a že „StB byla fakticky rozpuštěna (právně
to šlo jedním vrzem) s mnoha chybami“ (s. 164). Autor si není jist, do jaké míry
se na tom „podepsalo“ ono „obezličkové“ a „nepraktické“ řízení-neřízení zmíněnou
trojicí, ale z pouhého pohledu chronologie je zřejmé, že po celou další kritickou
dobu dění v tomto citlivém resortu – jak Pithart rovněž uvádí – „také mnoho chyb
(chyb)“ spadalo pod Sacherovu odpovědnost. Nechme stranou další vývoj, občanské
(prověrkové) komise, lustrační zákon a zpřístupnění svazků Státní bezpečnosti,
o čemž se Pithart zmiňuje a na což lze mít různé názory. Obsáhleji však ocitujme
jeho vyjádření k výše uvedené věci, která nás zde zajímá:
„Nikdo tu neobstál a já opravdu nevím, zda bylo vůbec možné obstát a jak se to
mělo udělat. Výsledek byl přece docela tristní a naplňoval a naplňuje mnoho čestných,
statečných lidí hořkostí a zklamáním.
Jak se to tedy mělo všechno dělat jinak Tvrdím, že to by ale musel být od začátku
jiný Listopad, musel by přijít dřív (a více se pak podobat revoluci). Kdyby však měl
být jiný, musela by mu předcházet jiná doba, protože by to chtělo určitě i jiný národ,
docela jinou opozici (…) To, co bylo v Československu v listopadu 1989 k mání,
neumělo a nechtělo postupovat jinak než tak, jak postupuje právní stát. Bohužel ale
s chybami, kterých se dopouští ten, kdo o právním státu zatím spíše jen sní, než aby
jej měl naučený a zažitý. A který na něj neměl dost lidí. Ti, kteří se ocitli v centru
moci, necítili od společnosti mandát například k tomu, aby obsadili násilím budovy
s archivy estébáků. Ano, někdo mohl dát hned po 17. listopadu povel k útoku na
objekty ministerstva vnitra. Nesměl by se ovšem psát rok 1989, nesměli bychom být
v Československu na řadě s převratem jako (před)poslední…“ (s. 164 n.)
O tom, jak to tehdy bylo s archivy, svazky StB a mnoha dalšími dokumenty
k předlistopadovému období, jak to bylo s institucemi, jež se profesionálně dějinami
zabývaly, a konečně jak si s tím vším poradila tehdejší revoluce, dá se říci
přece jen něco víc, než je v Pithartově knize. Chceme-li ji doplnit, činíme tak také
proto, že jsme sice prožívali disidentské roky i převrat spolu s Pithartem i ostatními,
ale přece jen trochu jinak, trochu jinde a dívali jsme se na všechno z trochu
jiného úhlu.
Začneme podobně jako Pithart, když tuto otázku nastoluje, „malou odbočkou“:
příběh, který chceme popsat, začíná ve skutečnosti už dost dlouho před Listopadem.
Jednou ze skupin disentu byl i kruh historiků, který od roku 1978 vydával
samizdat, pro jehož dvacet šest svazků a šest knih se ujal název Historické studie.
K užšímu kruhu redakce kromě nás dvou patřili Miloš Hájek, Milan Otáhal, Zdeněk
Kárník, Karel Jech, zesnulí historici Jiří Doležal, Jaroslav Mezník, Karel Pichlík
a archivář Stanislav Šisler, na něž by se nemělo zapomenout. Už někdy v zimě