SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

244 Soudobé dějiny XVI / 2–3
Nekompromisně označil Talicha za chráněnce Emanuela Moravce, za zbabělého
služebníka při tažení nacistů proti české kultuře, a dokonce za vyznavače „führer-
-principu“. Čtenářům se mohla zdát povědomá Očadlíkova slova: „Kdybychom šli
na kořen věci, celý problém by se projevil ve dvojí koncepci či dvojí linii českého
hudebního života. Je to starý problém a vedl už dříve k několika prudkým bojům
o smysl a význam české hudby vůbec. Na jedné straně zaměření artistní, na druhé
straně účelové zaměření umělecké, spjaté nejúžeji s rozvojem národního života.“ 3
Očadlík, který zde jako by obnovil starou optiku boje mezi „dvořákovci“ a „smetanovci“,
označil prvně zmíněnou, tedy „artistní“, linii za „škodlivinu na duchu
a těle národa“. Talichův případ interpretoval jako politický, jakým byl prý již od
roku 1935, 4 kdy tento umělec získal funkci šéfa opery Národního divadla – podle
Očadlíka „cestou politického pozadí“, přistoupiv na agrárnickou konspiraci. 5 Jeho
údajná politická služebnost a neumětelství (divadelnictví prý bylo Talichovi „španělskou
vesnicí“) pak osudově poznamenaly repertoár Národního divadla. Talich
byl podle Očadlíka „představitelem a kulturním sloupem reakce první i druhé republiky,
a byl jím vědomě“. 6 Inspirace sovětskou hudbou prý odmítal. Za okupace
chtěl Talich údajně naplňovat Moravcovu vizi úpravy významných českých děl, jež
měla odpovídat „novému řádu“. 7
Radikalismus Očadlíkova odsudku nebyl pro zasvěcené překvapivý. Očadlík byl
dlouholetým kritikem Talicha, v některých směrech i uznávaným (například v kritice
Talichových úprav Smetanových děl). 8 Tento Nejedlého „zbrojnoš“ na sebe upozornil
již za první republiky svými vyostřenými soudy. Díky dochované korespondenci
s Nejedlým víme, že pobízel k aktivitě i svého učitele, jemuž se někdy nechtělo
do půtek s odpůrci. V dopise z 16. ledna 1931 volal například Mirko Očadlík
po vytvoření „jednotné fronty proti muzikantské reakci“. 9 Jednatřicátého prosince
téhož roku potom zcela nesilvestrovsky Nejedlému ukládal „vypadnout z rezervy“
a „ostře zasáhnout svou autoritou“ ve prospěch Otakara Ostrčila.
Vůbec se zdálo, že žáků Zdeňka Nejedlého se v protitalichovském okopu po roce
1945 míhá dost. Telefon v Národním divadle, v němž zazněly 10. května 1945 věty
zapovídající Talichovi vstoupit do národního svatostánku, zvedl přece jiný žák Nejed-
3 TÝŽ: Věc Václava Talicha. In: Tamtéž, č. 39 (25.9.1946), s. 618.
4 TÝŽ: Ještě kolem Talicha, s. 643.
5 TÝŽ: Věc Václava Talicha, s. 616.
6 Tamtéž.
7 TÝŽ: Poslední dramaturgická úprava Smetanovy „Čertovy stěny“. Praha, Melantrich 1947, s. 10.
8 Kritiku Očadlíka v tomto směru sdílel i jeho oponent a zastánce Talicha František Bartoš (srv.:
BARTOŠ, František: O vánocích, svátcích míru… In: Tempo, roč. 19, č. 4 (leden 1947), s. 17;
TÝŽ – OČADLÍK, Mirko: Ještě případ Talichův In: Tamtéž, roč. 20, č. 3–4 (listopad–prosinec
1947), s. 97.
9 Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, Praha (dále MÚ-AAV), fond (f.) Zdeněk Nejedlý
– korespondence osobní došlá – s jednotlivci, inventární číslo (inv. č.) 2093, karton (k.) 50.