SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Srdce Václava Talicha se ztratilo 273
a nechal se vléci, zastrašit brutálními hrozbami sobě i blízkým, 132 anebo – si prostě
zvykl. Hudební kritik Josef Bartoš (mimochodem další z mužů blízkých Nejedlému,
který projevil pochopení pro Talicha) vzpomínal, jaký úděs prožil, když poprvé
spatřil budovu Národního divadla „ozdobenou“ prapory s hákovými kříži. Stál na
chodníku, z očí mu vytryskly slzy… „Pak jsme všichni otupěli a zvykli si i na prapory
i na všechno ostatní, co nám bodavě připomínalo naše nejkrutější ponížení.“ 133
Snadno se soudí nám, kteří „víme, jak to dopadlo“… Navíc – kdo se odváží uchopit
tak křehký útvar, jakým je duše umělce, hudebníka Ti přece nejsou z kamene, po
němž zvuk nepříjemně klouže (jak Talich psal v létě 1951 Přemyslu Kočímu), ale
musí být z látky, jíž hudba prolíná jako póry u dřeva. 134
V případu Václava Talicha se zrcadlí nejen život a duchovní svět tohoto muže, ale
i lidí kolem něho: Mirko Očadlíka a Anny Patzakové, Karla Boleslava Jiráka a Josefa
Huttera, Emila Františka Buriana a Vítězslava Nezvala, Zdeňka Nejedlého, Antonína
Zápotockého a Václava Kopeckého, Prokopa Drtiny a Jaroslava Stránského,
Jana Masaryka a Edvarda Beneše, ale i Ivana Medka či Milana Kuny. Všichni žijeme
své jedinečné životy, své kompromisy, podléháme únavě a překonáváme překážky.
Na příkladu Zdeňka Nejedlého lze demonstrovat, že razantní kritika selhání jiných
se může rozcházet s vlastní odvahou čelit tvrdé realitě. Nelze přece říci, že by Zdeněk
Nejedlý tváří v tvář brutálnímu stalinismu obstál, jak to nemilosrdně požadoval
v případě nacismu od jiných umělců a vědců. Přitom pochopitelně je obtížné
srovnávat četnost ústupků či stupeň aktivismu v dobách rozdílných. Nemá koneckonců
ani smysl dobírat se jakéhosi skóre zlých a dobrých skutků. Co vážilo více:
projev Václava Talicha po Heydrichově smrti, nebo posila a inspirace, kterou každý
den dodával svým spolupracovníkům Vyvažuje jiráskovská akce, inspirovaná
Zdeňkem Nejedlým, která byla v rozporu s usilováním kulturních nihilistů, třeba
jeho mlčení v roce 1950, kdy byli v procesu s rektorem Františkem Ambrožem Stříteským
souzeni litomyšlští studenti 135 Každý životní příběh je individuální, každá
epizoda by měla být zvažována v historických souvislostech, jež jsme schopni nahlédnout.
Interpretace minulých skutků závisí také na osobě vykladače, jeho schopnosti
či ochotě vnořit se do temnotemných podzemních jeskyní, v nichž neslyšně
proudí propadlé řeky zašlých dějů.
132 Dokonce tak přísný soudce jako Václav Černý omluvil „neomluvitelné“ rozhlasové skeče Vlasty
Buriana, v nichž napodoboval opilého Jana Masaryka, odkazem na to, že na přijetí nátlaku
závisely životy a existence jiných lidí (ČERNÝ, Václav: Paměti 1938–1945: Pláč Koruny české.
Náš kulturní odboj za války. Brno, Atlantis 1992, s. 358).
133 BARTOŠ, Josef: Divadelní dojmy z války a revoluce. In: Jaro Národního divadla 1945, s. 163
(viz pozn. 99).
134 NA, f. Přemysl Kočí, inv. č. 264, k. 3, dopis Přemysla Kočího Václavu Talichovi z 10.7.1951.
135 K tomu srv. BOŠTÍK, Martin: Monstrproces „Stříteský a spol.“: Litomyšl 1950. Historická studie
o síle a slabosti poválečného člověka. Litomyšl, Regionální muzeum v Litomyšli 2004.