SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

388 Soudobé dějiny XVI / 2–3
hlavním cílem je zamaskovat neschopnost strany se reformovat a stát se součástí
demokratického života. 2
Zahraniční politologové (András Bozóki, John T. Ishiyama, Anna M. Grzymala-
-Busseová, Seán Hanley) zpravidla odhlížejí od obsahových otázek spjatých s interpretacemi
českých a československých soudobých dějin v podání dnešních českých
komunistů. Minulost jako politický faktor v KSČM pro ně není ani tak morální otázkou,
z níž pramení její demokratická (ne)důvěryhodnost, nýbrž praktickou otázkou
koheze členstva, identity strany, sebechápání a sebeprezentace strany dovnitř
i navenek. Ze srovnání s relativně úspěšnou transformací řady jiných bývalých
komunistických stran (polské, maďarské, rumunské a dalších) vyplývá řada rozdílů,
přičemž jedním z nejdůležitějších je, že KSČM se s minulostí „nevyrovnala“,
protože jí chybělo dostatečně schopné reformní vedení a zvolila odlišnou strategii
přežití. Tento vývoj bývá vysvětlován odlišným postavením komunistické strany
v politickém prostředí roku 1989, daným jinými podmínkami a typem komunistického
režimu v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Předmětem této studie jsou způsoby nakládání s totalitně-autoritářskou minulostí
strany v devadesátých letech, zejména v jejich první polovině. Narozdíl od
politologických analýz mým úmyslem není určit na základě takzvaného vyrovnání
s minulostí místo KSČM v politickém systému či stanovit kritéria její potenciální
nápravy k „normalitě“. Vztah k minulosti mě zajímá především z hlediska vnitřního
vývoje strany jako kolektivního politického aktéra, působení obrazů minulosti,
ale také působení mentálních a praktických modelů „použitelné minulosti“ (usable
past), v ideové a ideologické profilaci strany během prvního desetiletí české polistopadové
demokracie. V centru pozornosti je tedy minulost jako faktor hledání
identity, jež se rodila v dramatickém vyjednávání mezi stranickými špičkami,
respektive jejich frakcemi, členskou základnou a vnějším politickým prostředím. 3
Vycházím z předpokladu, že reflexe vlastní minulosti, ať už kritická či nikoli, hrála
zásadní roli v koneckonců úspěšném úsilí strany o přežití v době zásadní přeměny
politického řádu.
2 Viz např. BALÍK, Stanislav: Communist Party of Bohemia and Moravia and its attitude towards
own history. In: KOPEČEK, Lubomír (ed.): Trajectories of the Left: Social Democratic and (Ex)Communist
Parties in Contemporary Europe. Between Past and Future. Brno, Centrum pro studium
demokracie a kultury 2005, s. 140–149; DRDA, Adam – DUDEK, Petr: Kdo ve stínu čeká na
moc: Čeští komunisté po listopadu 1989. Praha – Litomyšl, Paseka 2006.
3 Vzhledem ke značnému rozsahu pramenné a materiálové základny tato studie nemůže být
vyčerpávajícím pojednáním tématu. Hlavním záměrem je představit konkrétní analytickou
perspektivu a nastínit hlavní vývojové tendence v jejím rámci. Dosud nejúplnějším celkovým
zpracováním českého polistopadového komunismu jako politického a sociálního fenoménu je
kolektivní politologická práce: FIALA, Petr – HOLZER, Jan – MAREŠ, Miroslav – PŠEJA, Pavel:
Komunismus v České republice. Brno, Masarykova univerzita 1999.