pdf (569 kb) - Centrum pro otázky životního prostředí UK - Univerzita ...

Přehledová studie: Rešerše literatury 2.1
Z uvedené definice vyplývá ještě další členění externalit: na externality výrobní a
spotřební. Výrobní externalita vzniká, vznikají-li externí efekty při produkci statků a služeb.
Naopak spotřební externalita je spojena se spotřebou těchto statků a služeb. V případě
výrobních externalit lze uvést například emise způsobené zplodinami vzniklými při výrobě
elektrické energie v uhelných elektrárnách. Příkladem spotřební externality s významným
dopadem na životní prostředí je celá skupina externích efektů způsobovaných individuální
automobilovou dopravou, tedy “spotřebou dopravy” jednotlivci (znečištění ovzduší, hluk,
nehody a další).
Někdy se lze setkat též s pojmem mezigenerační externalita. Tento pojem je úzce
spojen s mezigenerační spravedlností. Předpokládá se, že jestliže současná generace
nepředává generaci následující menší množství přírodního bohatství („přírodního kapitálu“),
než sama aktuálně užívá, způsobuje jí mezigenerační externalitu. Podle některých autorů
(např. Pearce 1996) by žádná generace neměla znehodnocovat své životní prostředí
(„spotřebovávat svůj kapitál“) a škody by měly být budoucím generacím kompenzovány.
Zvláště v oblasti životního prostředí je významné i prostorové rozlišení externích
efektů. Uvažovat lze o externích efektech lokálních, celostátních či mezinárodních až
globálních. Např. spalování pohonných hmot může díky emisím CO 2 a dalších plynů přispívat
k tzv. skleníkovému efektu, tedy ke globální změně klimatu. Řada jiných emisí, mimo jiné
PM, mají naopak dopady lokální (na zdraví, materiály a povrchy budov apod.).
Ekonomická teorie rozlišuje dva základní přístupy k řešení externalit: soukromé a
veřejné. Soukromé řešení je spojeno hlavně s prací H. R. Coase. Podstatu jeho myšlenky
shrnuje tzv. Coaseho teorém 8 : "…v systému s nulovými transakčními náklady, které
standardní ekonomická teorie předpokládá, povede smlouvání mezi jednotlivými stranami
k uzavření takových dohod, které budou maximalizovat bohatství, a to bez ohledu na
počáteční rozdělení vlastnických práv…" (Jonáš a kol. 1994).
Citovaný přístup vyžaduje podmínku dokonale konkurenčních trhů pro svoji
funkčnost. Mezi podmínky dokonalé konkurence patří především existence mnoha subjektů
na straně nabídky i poptávky, absence externalit, dokonalé informace o cenách a kvalitě
oprávnění jednotlivých účastníků tržních transakcí a nulové transakční náklady.
Pro řešení problému externalit je nejdůležitější podmínka nulových transakčních
nákladů. Zastánci soukromého řešení externalit pomocí vyjednávání apelují právě na snahu o
snížení (lépe řečeno minimalizaci) transakčních nákladů. Umožnila by se tak svobodná směna
vlastnických práv (proto tedy není v definici přikládán význam počátečnímu rozdělení
vlastnických práv) a tím by docházelo k častějším kompenzacím nároků mezi jednotlivými
subjekty. Došlo by tak ke snížení potřeby státních zásahů při řešení externalit, tedy tzv.
veřejného řešení.
Pod pojmem “veřejné řešení” se má na mysli především přibližování soukromých
nákladů nákladům společenským pomocí tzv. pigouovských daní (viz. kapitola 5 „Teorie
optimálního zdanění“). Jde o mechanismus zvyšování nákladů na činnost ekonomického
subjektu, která produkuje negativní externalitu. To bude motivovat ekonomický subjekt
k omezení takové činnosti.
8 Označení "Coaseho teorém" pochází od Stiglera z jeho článku v Yale Law Journal z roku 1989.
26