pdf (569 kb) - Centrum pro otázky životního prostředí UK - Univerzita ...

Přehledová studie: Rešerše literatury 2.1
a produktivity, což povede k rozšíření nabídky práce a zvýšení efektivity na trhu
práce.
Shrneme-li výše řečené, můžeme říci, že k silné dvojí dividendě dochází v druhém
nejlepším světě tehdy, pokud je stávající daňový systém z ekonomického pohledu neefektivní,
výnosově-neutrální EDR tuto neefektivitu snižuje a tato ekonomická neefektivnost převyšuje
náklady spojené se zavedením daně.
V druhém nejlepším světě již nemusí být výše environmentálního zdanění rovna
mezním společenským nákladům, MSC (tedy sazbám v prvním nejlepším světě nebo-li
pigouviánské dani). O tom, zda má být tato sazba ve druhém nejlepším světě vyšší nebo nižší,
rozhodují relativní daňové distorze.
Závěr již zmíněného článku Bovenberga a de Mooije (1994) byl, že optimální výše
zdanění znečištění leží pod úrovní Pigouviánské daně, a to i když jsou výnosy
z environmentálních daní využity ke snížení distorzního zdanění.
Jak však ukazuje Metcalf (2003), je třeba rozlišit optimální cenu kvality životního
prostředí ve druhém nejlepším světě a optimální úroveň kvality životního prostředí. Jeho
kritika spočívá v tom, že i když je důležitá optimální sazba daně, stejně důležitý je vztah mezi
úrovní daňových distorzí v ekonomice a míra environmentální kvality. Autor ukazuje
s vyžitím analytického modelu všeobecné rovnováhy, že vládní potřeba po zvýšení výnosů, a
tedy i sazeb distorzních daní, nemusí vést k nárůstu znečištění v důsledku poklesu
Pigouviánského zdanění, ale naopak za určitých parametrů povede ke snížení znečištění. Je
tedy nutné zkoumat nejen výši optimálního zdanění, ale také jak se znečištění mění
v důsledku změn potřeb distorzních daní.
Poměrně elegantní řešení, jak se při tvorbě optimálního zdanění vyhnout složitým
analýzám dopadů dvojí dividendy, přináší další, zatím málo zastoupený „proud“ prací. Jedná
se především o práce Dixita (1985) a již výše zmíněného Sandma (1975). Ten vychází
z pravidla, že je možno rozlišit zboží, které produkuje externality a zdanit je, přičemž nedojde
k ovlivnění optimálních daní uvalených na ostatní zboží. Dixit toto nazývá jako „princip
cílení“ (principle of targeting). Toto by umožňovalo zdaňovat znečišťující zboží ad hoc
zacílením vybraných komodit. Jak ukazuje Kopczuk (2003), tento princip je obecný. Tento
autor tedy navrhuje následující postup: upravit externalitu přímo s využitím Pigouviánského
zdanění na znečišťující komoditu, a poté najít optimální zdanění, přičemž externalita se bude
ignorovat a brát v úvahu ceny upravené Pigouviánskou daní. Takto může být poměrně
elegantně vyřešen problém druhého nejlepšího světa. Problémem však zůstává přesné
stanovení výše externích nákladů (a tudíž i Pigouviánské daně).
Podobný teoretický model jako Bovenberg a Ploeg (1994) vytvořili také Mayeres a
Proost (1997). Navíc do něj zahrnuli aspekty distribuce příjmů, když zahrnuli problém, který
nazvali externality typu kongesce. Za externality typu kongesce považují externality, které
ovlivňují spotřebitele a výrobce zároveň a které mají zpětný dopad na jejich rozhodování. Tito
autoři podobně jako Sandmo (1975) využívají „aditivity property“ – možnost zvlášť vyčlenit a
zdanit zboží produkující externality. Zavedení těchto daní vyvolá nutnost změnit všechny
daně s tím, aby byla splněna rozpočtová omezení a opět optimalizována funkce společenského
blahobytu, tj. u obou komponentů hrají roli distribuční dopady. Výši zdanění, kterou navrhuje
Mayeres s Proostem (1997), můžeme rozdělit na část ramseyovskou a pigouviánskou.
Ramseyovská část zdanění – vztažená ke generování výnosů – představuje trade-off
mezi efektivitou a rovností. Pokud jsou cenové křížové elasticity poptávky rovny nule,
nastává následující situace. Předpokládejme, že vláda chce snížit nerovnost, a proto více
podpoří méně příjmové skupiny obyvatel. Ramseyovská část daně bude nižší v případě, že
46