konference na lodi - Výzkumné centrum průmyslového dědictví

A přece to byl Ulrich, proslulý patron Jana Kotěry a Josefa Gočára, kdo –jak někteří z
nás asi vědí – dal jeden z rozhodujících podnětů k regulaci středního Labe a jako
předseda takzvaného Středolabského komitétu se zasloužil o politické pokrytí celé
této akce. Přivedly ho k tomu časté záplavy, kterými trpělo jeho rodné město, a snad
také národohospodářská snaha přeměnit Labe ve vodní cestu a elektrifikovat Polabí
zřízením vodních elektráren. Ulrichovy pohnutky k této iniciativě bychom asi vyčetli
ze statí v časopisu Střední Labe, z Ulrichova oficiálního životopisu od Ludvíka Domečky
z roku 1925, který jsem nedávno ukvapeně věnoval kolegovi Jakubu Potůčkovi a
nemůžu proto z něho citovat, případně z Ulrichovy pozůstalosti ve Státním okresním
archívu v Hradci Králové. Stavební akce na středním Labi, započaté kolem roku 1907
přímo v Hradci Králové z Ulrichova popudu, spočívaly ve dvou hlavních úkonech.
Zaprvé se řece postavila do cesty zdymadla, která umožnila Labe zplavnit a která
zpravidla projektanti vybavili vodními elektrárnami čili hydrocentrálami. Otázkou,
zdali si autoři zdymadel uvědomovali, že jejich tělesa by měla reagovat na krajinný
kontext a že jejich vstup do krajiny tuto krajinu změní, se ještě budu krátce zabývat.
Co zatím nevím, je například důvod, proč byli architektonickým ztvárněním většiny
středolabských zdymadel pověřeni žáci Otto Wagnera a později i žáci Jana Kotěry.
Možná se však mezi vámi najdou tací, kdo tento důvod znají nebo se k němu brzo
doberou.
Zadruhé se zpevnily břehy Labe. Labe tak ztratilo ráz divoce meandrující řeky se
Průmyslová architektura a krajina - Regulace středního Labe Rostislav Švácha
100
všemi těmi slepými rameny a tůňkami a tichými háji, jak o nich psal starosta Ulrich ve
své básni a jak je popisoval Ladislav Žák v knize Obytná krajina. Regulaci břehů Labe
Žák ve své knize odsoudil jako hloupou „kanalizaci“, projev úředního ničení a technického
vandalství. Malebné Labe se svými příkladně obyvatelnými břehy se podle něho
změnilo v „uměle zbudovaný hnusný kanál“. –„Statisíce kulturních lidí bude zachváceno
zoufalstvím a sžíráno bezmocným vztekem nad touto zkázou“. Do jaké míry byla
Žákova kritika středolabské regulace oprávněná, to ostatně můžeme posoudit i my
při naší vyjížďce. Za technicky elegantní a z ochranářského hlediska přijatelné řešení
problému splavnění Labe Žák pokládal zřízení paralelního kanálu (s. 157), přičemž by
krásy meandrující řeky zůstaly zachovány. Tady mi zase není jasné, zdali tento zajímavý
Žákův nápad neměl u nás uskutečněného předchůdce: zdali kanál na Vltavě mezi
Vraňany a Hořínem z let 1902–1905 nevznikl proto, aby se nezměnil vžitý obraz
soutoku Vltavy a Labe.
Nad projektováním tohoto vltavského kanálu, ale i nad projektováním regulace
středního Labe měl až do roku 1924 vrchní dohled „stavební rada expozitury pro
stavbu vodních cest v Praze“, inženýr Emil Zimmler. Tento rodák z Nymburka, konzervátor
památek v Nymburském okresu a předseda místního muzejního a okrašlovacího
spolku patřil nepochybně ve své době k nejpřednějším odborníkům pro vodní
stavby. Více bychom se o tom pravděpodobně dozvěděli z fragmentů Zimmlerovy
pozůstalosti v nymburském muzeu, která, jak mě na to laskavě upozornil muzejník
konference na lodi