konference na lodi - Výzkumné centrum průmyslového dědictví

Průmyslová architektura a krajina - Regulace středního Labe
Regulace středního Labe nepochybně patří k nejzajímavějším, byť nejméně prozkoumaným
epizodám z dějin české architektury 20. století. Dříve či později se nám podaří
proniknout k archivním dokumentům, které vrhnou náležité světlo na celkový
koncept tohoto podniku i na architekturu jednotlivých zdymadel i dalších vodních
staveb na tomto úseku nejdelší české řeky. Doufám, že se nám přitom dostanou do
rukou i texty, které u regulace středního Labe objasní též takový aspekt, jaký by se dal
označit za krajinářský. Defilé zdymadel a jejich architektury, které v tuto chvíli prožíváme
na vlastní kůži, totiž v sobě obsahuje závažný problém vztahu víceméně průmyslové
stavby a krajiny.
Kýžené archiválie se mi však do ruky ještě nedostaly. Neočekávejte tedy ode mě proto
nějaký ucelený referát, nýbrž pouhý jeho náčrt, v němž se pokusím nastínit, jak bych
si asi počínal, kdybych o svém tématu něco věděl. Opírat se přitom budu o texty, které
někteří z nás asi dobře znají, to jest o článek inženýra Eduarda Schwarzera „Architekt
a inženýr při vodních stavbách na středním Labi“ z časopisu Styl, ročník 1925–1926, a
o knihu architekta Ladislava Žáka Obytná krajina z roku 1947. Do pomyslného dialogu
mezi těmito dvěma autoritami pak kupodivu zamontuji úryvky z básnické sbírky
Stanislava Kostky Neumanna Nové zpěvy, sepsané v letech 1911–1914. Udělám to
hlavně z toho důvodu, že se v ní problém vztahu průmyslové stavby a krajiny vyjadřu-
Průmyslová architektura a krajina - Regulace středního Labe Rostislav Švácha
98
je přesně ve chvíli, kdy tady na Labi probíhaly nejdůležitější stavební práce. Kdo z nás
si v tuto chvíli pomyslí, že směs názorů těchto tří mužů, tedy Schwarzera, Žáka a
Neumanna, vyzní poněkud nesourodě, toho, doufám, vyvede náčrt mého referátu
brzy z omylu.
Před regulací se krajina středního Labe vyznačovala osobitou krásou, jejíž sugestivní
líčení nalezneme na několika místech Žákovy Obytné krajiny. Tento architekt s ekologickými
sklony popisuje středolabskou krajinu jako „krásné staré řečiště s příjemnými
písčitými břehy, s bohatstvím půvabných zákrutů a zátok, četných vedlejších ramen a
opuštěných tůní“ (s. 156). Na stejném místě Žák vzpomíná na „vlídné břehy, vroubené
krásnými skupinami keřů a starých stromů, veliké osamělé stromy a tiché háje mezi
rozlehlými loukami a vřesovisky“. Krajinné hodnoty středního Labe si na počátku 20.
století dobře uvědomovali malíři i básníci. Na svých plátnech zachycovali místní
scenérie zasmušilý realista Ferdinand Engelmüller nebo průkopník impresionismu v
české malbě Václav Radimský. Jde-li o básníky, nezatáhnu sem zatím Stanislava
Kostku Neumanna, nýbrž nikoho menšího než starostu Hradce Králové Františka
Ulricha. Tento politik i básník v jedné osobě publikoval 28. října 1922 v novinách
Osvěta lidu báseň „Staré Labe“, v níž projevil pro krásu této řeky přinejmenším stejné
pochopení jako architekt Ladislav Žák:
konference na lodi