konference na lodi - Výzkumné centrum průmyslového dědictví

Vodocestný zákon a jeho realizace Ivan Jakubec
vodohospodářské stavby byly zastaveny a realizovány jen stavby a udržovací práce
sledující ochranu plavby na splavných tocích a důležité veřejné zájmy. V roce 1943
byly zastaveny geologické výzkumy, sondážní a zaměřovací práce i projektování.
Období do roku 2004
Po roce 1948 došlo v institucionální oblasti k výrazným změnám. Výnosem Ministerstva
techniky ze dne 29. ledna 1949 č. 4/66 zaniklo Ředitelství pro stavbu vodních cest
v Praze. Průplavní skupina tohoto ředitelství přešla do vodohospodářské kanceláře
ministerstva techniky a v roce 1952 do nově zřízeného Vodohospodářského rozvojového
střediska v Praze. Usnesením vlády č. 206 ze dne 26. srpna 1952 byly přípravné
práce na průplavu „přechodně“ zastaveny.24
Vyjma dokončení vodních děl v první polovině padesátých let, se pozornost poněkud
krátkozrace obrátila k budování vodních děl na Vltavě s hlavním cílem energetickým
a vodohospodářským. Vltavská vodní cesta byla ukončena pod slapskou přehradou a
nic na tomto faktu neměnilo ani alespoň uvažované zprovoznění cesty pro čluny o
nosnosti do pouhých 300 t.
Renesance zájmu o vltavsko-labskou vodní cestu z hlediska dopravního přinesly
hospodářské a energetické potíže první poloviny 60. let 20. století. Vybudovány tak
byly stupně Veletov, Týnec nad Labem a Pardubice, při čemž souvislá vodní cesta
končila za Týncem nad Labem v přístavu a překladišti Chvaletice. Zatímco z Prahy a
konference na lodi
Mělníka se po vltavsko-labské cestě využívalo lodí k exportu a importu přes Magdeburk
a Hamburk, vodní cesta do Chvaletic byla jednostranně využívána pro dopravu
severočeského hnědého uhlí do chvaletické elektrárny.
Po válce obnovila svou činnost Společnost dunajsko-oderského průplavu, ale k 31.
prosinci 1959 se dobrovolně rozešla.25 Myšlenka průplavu sice zcela nezapadla, ale
neustále se zůstávalo jen u projektů. V roce 1966 přijaté vládní usnesení č. 222 zahájilo
práci na vypracování generálního řešení průplavu. Na toto usnesení navázala
studie „Průplavní spojení Dunaj–Odra–Labe, Generální řešení 1968“. Maximálně se
využívaly přirozené toky a koryta. Vládní usnesení č. 169/1971 ukládalo povinnost
chránit trasu průplavu před investiční činností. Evropská hospodářská komise OSN
pověřila Československo, aby vyhodnotilo projekt průplavu. Vznikla tak ekonomická
studie propojení Dunaje s Odrou (Labem) jako TRANS/SC.3/105 z 10. dubna 1981.
Politické změny po roce 1989 se v podpoře vodní dopravy a další kanalizaci Labe
bohužel neprojevily. Současně se vodní doprava musela vypořádat s dopravním
trhem a ekologickým hlediskem. Změnu přináší až přelom 20. a 21. století, zejména
pak legislativní podpora vodní dopravě, vyjádřená zákonem č. 118/2004 a větší možnosti
v rámci Evropské unie. Tak v zákoně č. 118/2004 Sb., kterým se mění zákon o
vnitrozemské plavbě č. 114/1995 Sb., se v § 3a uvádí: „Rozvoj a modernizace vodní
cesty vymezené vodním tokem Labe od říčního km 129,1 (Pardubice), na státní hranici
se Spolkovou republikou Německo a vodním tokem Vltavy od říčního km 91,5
61