konference na lodi - Výzkumné centrum průmyslového dědictví

Slíbil jsem vám, že do náčrtu svého referátu vtáhnu básníka Stanislava Kostku
Neumanna, a právě teď to udělám. Ostatně se to hodí i proto, že právě Neumannovu
básnickou tvorbu z let před první světovou válkou bychom mohli pokládat za druhý
důležitý zdroj Žákova architektonicko–ekologického myšlení. Připomínám, že za
„architektonickou knihu lesů, vod a strání“ označil Žákovu Obytnou krajinu už Karel
Teige v roce 1947, a dovolával se přitom názvu slavné Neumannovy básnické sbírky
vydané v roce 1914. Já vezmu do ruky Neumannovy Nové zpěvy, dokončené v tomtéž
roce 1914 a vydané o čtyři roky později. Básník se v této sbírce představuje jako stoupenec
futurismu, milovník nejmodernější průmyslové techniky, jak o tom působivě
svědčí úvodní číslo sbírky, „Zpěvy drátů“. Nezapomíná tady však ani na poselství své
Knihy lesů, vod a strání a představuje se zároveň jako milovník přírody a krajiny.
Myslím, že toto napětí mezi láskou k technice a láskou k přírodě tvoří význačný rys
úvah Ladislava Žáka a právě proto bychom měli na Neumannovu tvorbu hledět jako
na pravděpodobný model Obytné krajiny i jiných Žákových statí.V básni „Zpěvy
drátů“ z Nových zpěvů mluví Neumann o lhostejnosti techniky ke všemu, co se děje
kolem. V básni „Stavba vodovodu“ pak vyjadřuje myšlenku, že střetnutí techniky s
přírodou nemusí dopadnout dobře – nemusí dopadnout dobře pro přírodu a krajinu.
Mluví tu o zemi „děsivě rozrážené geometrickými hřeby“, o zeleni „brutálně napadené“,
o kamenných cárech vyrvaných divoce z boků vrchů, o smrtelných ranách zasazovaných
lidmi krajině.
Průmyslová architektura a krajina - Regulace středního Labe Rostislav Švácha
102
Jedna sloka Neumannovy básně vyznívá skoro jako popis přehrady někde na Vltavě
nebo na Labi:
„U vrchu prohlodaného nová vyrostla stráň
z kamene holého, plného hran a hrotů,
z kamene bledého jak mrtvá, studená skráň,
a navršenou svou hmotu
ve žlebu bujném jak přízrak přísně napřímila,
jakoby ani z domácí půdy nebyla.“
Myslím, že tu Neumann chtěl vyjádřit myšlenku, že každý, i ten nejužitečnější stavební
zásah člověka do přírody tuto přírodu zraňuje a poškozuje. A nebudu asi daleko od
pravdy, když řeknu, že k podobnému ponaučení se v knize Obytná krajina propracoval
také Ladislav Žák. V tom asi spočívá smysl jeho výzvy „nepostaviti nic“; „nedělat nic
a nechat potok nebo řeku v klidu“ (s. 129). „Nejen budovat, ale také někdy nebudovat“.
(s. 160).
Výzvu „nepostaviti nic“ si ovšem Žák vyhrazoval pro ty situace, kdy bychom mohli
zničit ty nejcennější a nejnenahraditelnější krajinné a přírodní hodnoty. Vstup staveb,
včetně staveb průmyslových, do méně hodnotných přírodních partií pokládal Žák za
možný, vykoupíme-li poškození krajiny vysokou kvalitou nové stavby a splníme-li
konference na lodi