konference na lodi - Výzkumné centrum průmyslového dědictví

Elektrifikace Československa 1918–1938 a vodní díla na Labi Marcela Efmertová
Zřízení všeužitečných podniků se stalo základním kamenem československé energetiky
a jádrem tvorby územních elektrizačních soustav. Uspíšilo významně elektrifikaci
Československa a položilo základ k soustředění elektro-energetického průmyslu (viz
M. Kubín a kol.: Rozvoj energetiky v Československu. Praha 1989, s. 84, tabulka č. 1, Stav
elektrifikace v Československu koncem roku 1937.)
Hydroenergetika se v meziválečném období zhruba zdvojnásobila oproti stavu po 1.
světové válce. V roce 1919 činila výroba asi 85 GWh, v roce 1938 to bylo 600 GWh.
V roce 1930 existovalo 14 482 vodních výroben elektřiny s celkovým instalovaným
výkonem 231,9 MW. Z toho ale bylo 14 409 malých vodních elektráren, jejichž celkový
výkon činil 161 MW a jejichž výroba se spotřebovala na místě. Zbývajících 73 výroben
o výkonu 78 kW dodávalo elektřinu do veřejné sítě. První větší akumulační elektrárna
ve Vranově nad Dyjí byla uvedena do provozu v roce 1933. Využití větších toků s
malým spádem umožnila teprve Kaplanova turbina, poprvé istalovaná v roce 1936 ve
Střekově, ve Vraném a na Ladci. První plně automatizovaná elektrárna byla postavena
v Liticích v roce 1932 s Francisovou trubinou od firmy J. Prokopa vdova a synové a s
automatikou od firmy Brown-Boveri. Automatizace první přečerpávací elektrárny
Pastviny byla realizována roku 1938 firmami Křižík a Škoda. Nelze opominout
konstrukční práce určené vodním elektrárnám. K předním výrobnám v době mezi
dvěma světovými válkami pro Francisovy a Kaplanovy turbiny patřily ČKD Praha,
Škodovy závody v Plzni, Firma Josefa Prokopa vdova a synové Pardubice a Strojírna
konference na lodi
Ing. Ignaz Storek v Brně. Projekt využití toku Vltavy byl v letech 1918–1938 předmětem
dlouhých sporů kvůli konkurenci parních elektráren a využití uhlí. Více se v meziválečném
období využívalo toku Labe, kde již elektrárny stály nebo byly v uvedeném
období budovány.
Síla vody
Výroba elektrického proudu pro veřejné účely započala v USA v 80. letech 19. století
v tzv. blokových stanicích, zásobujících pouze skupinu domů nebo ulic. První z nich
byla vybudována v roce 1882 v Appeltonu, stát Wisconsin jako miniaturní vodní elektrárna
o výkonu 1 kW. Do praxe se brzy dostaly vodní turbiny.
Vodní turbina vznikla jako výsledek vědeckého bádání o pohybu vody a jeho dynamických
a statických účincích. Tyto vztahy našly své zakotvení v zákonech hydromechaniky
popsaných a početně vyjádřených francouzským fyzikem Danielem Bernoullim.
Na základě jeho výpočtů postavil Segner v roce 1750 vodní reaktivní kolo, jež
položilo základ dalšího rozvoje vodních turbin. Roku 1827 zkonstruoval Benoit Fourneyron
reakční vodní turbinu o vysokém stupni účinnosti (80%) použitelnou ve
velkém rozsahu výkonů a spádů. Její maximální výkon činil kolem 160 kW.
James Bicheno Francis sestrojil v roce 1849 v Lowellu, ve státě Massachusetts, radiální
vodní turbinu vlastní konstrukce o průměrné účinnosti 80% v širokém rozsahu
spádových výšek vody v rozpětí několika set metrů. Její Swainem upravená verze
87