Herausgeber

Co všechno uvidíte z okna vlaku jedoucího
z Liberce do Žitavy
Starýmu Reichlovi shořelo všechno. Ruda mi přeříkával,
co všechno si včerejší požár Schwabovy textilky v Machníně –
Hamrštejnu vzal. „No a co mu zbylo?“, chtěl jsem Rudu zastavit.
„Holinky, fakt jenom holinky,“ chrlil ze sebe Ruda. A pak jsme
se smáli a smáli, jako dva blázni. Bylo nám pět a vůbec nám
nedošlo, jaká významná továrna právě vzala za své. Byli jsme
zvyklí na to, že kolem nás stále někde hořelo, umírali lidé, stále
nás někdo před něčím varoval. Marně. Válka skončila před pár
lety a všude číhalo na zvědavé kluky nebezpečí.
Nejraději jsme si hráli blízko trati. Jak to pro nás bylo vzrušující!
Teď právě kolem nás projel vlak a za chvilku bude za
hranicí. Jak asi vypadá ta Žitava? Je taky vybombardovaná jako
Berlín? České vlaky v Žitavě nestaví, pouze projíždějí a prý je
doprovázejí pohraničníci se psy…
Vlakem jsme cestovali hrozně rádi, však také bylo proč. Bylo
nač se dívat z oken a bylo to i nebezpečné. Nahýbali jsme se
z oken, a když lokomotiva zabrala, tak nám sprška žhavých uhlíků
vlétla do vlasů a pálila kůži nebo v očích. To byl náš dětský
adrenalin.
Mnohem později jsem si začal všímat krajiny a industriálních,
továrních staveb, kterých bylo rozeseto jako máku po
obou stranách této romantické vlakové trasy v meandrech tak
tiché řeky Nisy. Jak jsem se mýlil v té pokoře mé milé Lužické
Nisy! Později jsem na jejích březích prožil dvě povodně a zažil,
čemu bych nikdy nevěřil. Než přijde ta další velká voda, chci se
s vámi podělit o to, co vše viděly oči kluka bydlícího zde ve vesnici.
Asi se tu musí narodit a rozhodně si s vláčky alespoň hrát,
chodit se dívat na vlaky, mávat jim a snít o nich, jezdit s nimi