Herausgeber

O skleničkách, ze kterých pijeme
Má generace poznala tu první, nejoblíbenější skleničku od
hořčice, skleničku, která se v nápojovém průmyslu stala legendou.
Věřte, nevěřte, byl to nelehký boj vymýtit z československých
domácností „hořčicový servis“. Noviny, rádio, kdekdo
o tom tehdy mluvil a nic se nedělo. Národ pil stále z hořčicových
skleniček. Vše se vyřešilo, když se začala hořčice prodávat
v úplně jiné skleničce, ze které už pití nikomu nechutnalo.
Tím byl ,,vyřešen“ poklesek našich rodičů ve vztahu k nápojovému
sklu a přestali jsme být za barbary. V současných amerických
filmech vidíme, že oni jsou zvyklí i v restauracích pít
přímo z lahve, a nikdo neříká, že jim to kazí image.
Rád se vracím domů, do Čech, ke sklenici, která má stejně
dobrou tradici jako to, co z ní teče. České stolní sklo. Pili z něho
páni, kmáni, markytánky, ožralové, lokajové, blázni, bohatí
i chudí, děvečky i důstojní páni. Hrabata, knížata, děti, faráři
i mniši, těm všem zlátl mok ve sklenici. Díky sklenicím se
stavěly sklárny, pálily lesy, lidé u sklářských pecí si ničili zdraví.
Ze skla se rodily tenké nožky tanečnic, průsvitných sklenic,
jejich bříška byla plná vína. Tak vznikla tradice českého skla,
do kterého se rylo, které se brousilo, malovalo, a k němuž se
i přidávala kovová malovaná víčka.
My měli v padesátých letech doma barevný pohárek na
dlouhé nožce, nahoře baňatý, broušený, od firmy Moser z Karlových
Varů, a pak velkou soupravu broušeného skla. Jeho očistu
matka prováděla jednou ročně. Řádně v mýdlové vodě,
kus po kuse umyla a tak, po padesáti letech jsem nenašel
kus, který by nebyl z téhle zapřisáhlé péče nakřápnutý nebo
rozbitý… Říkal jsem matce pokaždé, aby sklo nemyla a nechala
je zaprášené. A ona je každý rok, když se nikdo nedíval, vyn-