Herausgeber

Číst ze svobodné vůle
„Do mozku ti vlízt! Do mozku ti vlízt! Brejlovec má čtyry
voči! Slepejš, slepejš!“ Co všechno musel snést, čím vším se ho
snažili pokořit. Že má ploché nohy zatím tajil, bude stačit, až
to někdo objeví. Co ještě? Co ještě? Jak ještě nešťastníka v očích
spolužáků zesměšnit?
Četl a četl ještě víc. Knížka se v takových očích za brýlemi
stávala biblí, sluncem i vodou, vzduchem, vším, bez čeho
nemá cenu žít. Každá stránka byla návodem, co dělat. Každý
řádek, odstavec, každé jednotlivé slovo se stalo granátem, bombou,
šrapnelem, neboť celá knížka byla té dětské duši štítem,
skálou, zábradlím a hradem, v jehož zdech se skrývala před
světem. Před dětským světem, kde se neodpouští, kde jsou
věci nazývány pravým jménem, kde děti mohou být a často
jsou velmi kruté a být slepejš a číst se neodpouští. To je odpověď
na otázku, co vede děti k odmítání bláznů, proč po nich házejí
kamením.
Dnes už to takové není. Vesnice byla dříve domovem mnoha
lidí, co se rozešli s rozumem, měli berle, prázdný oční důlek zakrytý
páskou, žebrali… Pozitivní bylo, že se vždycky našel někdo,
kdo posměváčky zahnal, pivo, polívku v hospodě zaplatil,
cigaretou podaroval. Ono číst nebo psát, učit se při svíčkách,
to byla aktivita, která kradla, brala zrak.
Lepší to nebylo ani později. Žili svým odloučeným světem,
kde radostí byla kniha, bichle, starý foliant a každý nádech a výdech,
tlukot srdce byl kůlem uprostřed hranice, k němuž byl
přikován kacíř, co našel v knize pravdu, nic než pravdu, a která
shořela snadno i s kacířem.
Pozitivní je, že ohně z knih hoří už jen na místech, kde
nečekáte nic víc. Je v tom smutek i radost, že náš svět je svě-